Newyorský institut

(Zuřivě přejížděla prstem po mapě sem a tam a hledala sebemenší náznak nějaké démonské aktivity, ale nedostávalo se jí naprosto ničeho. Místy působila tak, že chtěla z obrazovky nějakou misi přímo vymlátit, ale to se jí jen těžko mohlo podařit. Naopak, postupně ztrácela zájem o nějaké zuřivé vyhledávání a tak její aktivita přejíždění prstem po tabuli pomalu klesala a klesala, až se zastavila úplně a založila si ruce v bok. Přitom se docela uvolnila a mírně našpulila pusu, takže bylo jasné, že hledání vzdává. Nevěděla, že ji sleduje Jace, to až když se postavil vedle ní, konečně si všimla jeho přítomnosti. Její adoptivní bratr Jace, jak si ho jen mohla nevšimnout, když do každé místnosti vždy vnesl nádech přehnaného sebevědomí a sarkasmu. Vždycky se divila, že mu to všechny ty holky žraly, i když šarmu pobral dost a flirtovat mu šlo zatraceně dobře, divila se, že ještě nenarazil na někoho, kdo mu tohle prostě nežral. Ale dost možní bylo taky to, že už takovou nějakou potkal, ale nechlubil se tím. Jace by se nikdy nechlubil nějakým neúspěchem, to by přeci narušilo jeho dokonalost. Ale musela uznat, že i když byl někdy na zabití, nevyměnila by jeho i se svých příšerných chováním, za nic. Byla by ochotná pro něj zemřít stejně jako pro Aleca. Oni tři patřili k sobě a nic se na tom nemohlo změnit a doufala, že ani ten fakt, že Alec nemiluje Jace jen jako svého bratra a Parabatai. Mírně zakroutí hlavou, když se zeptá, jestli se opravdu nic nevyskytlo.) Ne, nic. Pokud nemáme rozbitý systém, což by se asi už dávno zjistilo, vypadá to dnes na poklidný večer v... baru? (Podívá se na Jacea s tázavě povytaženým obočím, takže bylo jasné, že mu tím vlastně nabízí, aby si ona, on a rozhodně i Alec vyšli někam ven, pokud ovšem Jace nenažhaví svůj mobil a neodepíše na sms zprávu nějaké té slečny, která by o jeho přítomnost jistě stála. I ona by si vlastně mohla povyrazit s Meliornem, ale nějak dnes měla chuť na sourozeneckou jízdu, a když to neměl být lov na démony, tak lov na alkohol. Možná. Ušklíbne se nad jeho poznámkou, že mu mohou poděkovat později za to, že New York zbavil démonů.) Mám ti nechat připravit i dárkový koš? (Odpoví mu na jeho sebejistou sarkastickou poznámku stejným tónem.) Sama bych ti napsala doručenku. "Pro ozdobu dámských ložnic. PS: V posteli se dá chytit něco jiného než démoni. Pozor." (Samozřejmě to dostatečně procítila, aby to správně znělo. Možná by mu to měla nahrát jako vzkaz, než mu to psát. Ale vážně, žádného dárkového koše se vzkazem se nedočká. Pak se otočí za hlasem, který se přidal k jejich konverzaci. Alec vylezl ze svého doupěte. Vypadal, že se z jejich konverzace otřepal a ona mu už samozřejmě nemínila nic připomínat.) Ano, je to od Jacea velice pěkné, že nás nechá přiživit se na jeho slávě. (Prohodí žertovným tónem a pokývá hlavou. Pak se obrátí zpět k obrazovce, aby Alecovi mohla odpovědět na to, na co už vlastně odpověď stejně znala.) Ne, nic. Už jsem tady Jaceovi navrhovala, že bychom si mohli někam zajít, když je takový klid. (Informovala Aleca o situaci před tím, než přišel.)

Strohá otázka mala predstavovať nikdy nevypovedaný pozdrav, pozornosť bola upätá výlučne na obrazovke, pred ktorou obaja tak nechutne, nečinne postávali. Čo sám videl, mu bolo potvrdené nie dvakrát nadšenými slovami. Hrubé ruky držali vlastnú, pomaly nadvihujúcu sa a opäť padajúcu hruď, v letmom zovretí, zastávajúc svoj povýšenecký postoj. Zvyknutí na neustálu akciu, pomaly ani nepoznali dni, kedy by táto miestnosť bola tak nezvyčajne... pokojná? Ich krv kričala, žiadne odpovede však neprichádzali. Tichý výdych mu unikne spomedzi nepatrne pootvorené pery, ramená sa zľahka narovnajú preťažením vzad, ako svoje telo pootočí väčšmi smerom k Isabelle.
Takmer v okamžiku okopíruje jej výraz, ťahajúc líniou bledého obočia výrazne nahor. „Vážne predpokladáš, žeby som chcel svoj voľný čas takto premárniť?“ Zíde ju poniekiaľ kriticky zrakom, ani sa nesnažiac zakryť svoj prirodzený sarkazmus. Napokon sa jeho netypicky sfarbené oči zastavia znovu na jej tvári, pretáčajúc sa v ľahkom, z časti hranom otrávení. „Teraz už viem, ako vyzerá deluzionálnosť." Pery sa skrivia v samoľúbom poloúškrne, po dlhom čase odmietajúc vidinu jej dokonalej spoločnosti. Jeden, vyťažený Tieňolovec mohol mať pre jedenkrát aj iné plány, ako bolo ťahanie sa so súrodencami, nemohol snáď?
Nafúkane našpúli perami, hryznúc si zľahka zubami do jazyka, ktorý sa len-len neuvoľnil, ako ju niekoľko sekúnd intenzívne prebodával pohľadom. "Ha-ha-ha," zatiahne uštipačne, slabo myknúc hlavou do strany, "zase sa snažíš byť vtipná?" Lepšou otázkou bolo, prestanú raz do seba skutočne rýpať? Možno keby ich to všetkých tak strašne nebavilo... Akákoľvek okatá rozhorčenosť z jeho rysov však vymizne ako po facke. S plytkým pobavením zakloní tvárou dozadu. Skutočne, v posteli sa dali chytiť mnohé veci...kto to koniec koncov vedel lepšie, než oni? „Napríklad vílí prach." Začne celkom ledabolo, jasne narážajúc na jej pletky s určitými jedincami. "Ale o tom už vieš určite všetko." Uškrnie sa na ňu pichľavo len niekoľko sekúnd predtým, čo za sebou začuje iný, o nič menej známy hlas, za ktorým sa automaticky mierne natočí. Alec. Ďalší z mála, pre ktorého by urobil do slova a do písmena... všetko. Nikdy ho nesklamal, nikdy ho nezradil, bol tu vždy, keď potreboval, a on sa snažil o to isté. Jeho pohŕdavé uchechtnutie zaplaví priestor miestnosti, prechádzajúc zrakom z jedného na druhého. "Že ste si moju obetu stihli konečne všimnúť..." Zatiahne s výlučným posmechom, konečne rozpúšťajúc predtým skrížené ruky. „Čo mám asi tak robiť, keď vás mám neustále za zadkom?“ Ťažkopádny výdych vytiahne až niekde z čriev, krútiac pobavene hlavou. A práve takéto provokácie, rýpanie sa v žlči, bolo pre nich typické. A on by to nemenil. Nikdy s ničím. Zachytí hnedosť, oči svojho Parabataia, ktoré hľadeli späť naňho, ako si opäť stáli po boku. „Ale prosím ťa, môžem ti ho nakopať kedykoľvek." Neštítiac sa tejto predstavy, sebestredne naňho mrkne, vrážajúc ramenom zľahka do toho jeho, ako sa obracal dozadu. Iste, že ho dokázal poraziť, keď chcel, Jace bol výborný bojovník... Alec však o nič menej. Bol snáď jediným lovcom, okrem neho samotného, ktorému zbytočne neuberal kredity, a ktorého schopnosti... v jeho očiach stáli za povšimnutie. No na konci dňa, ak bol niekto lepší,než Jace... neexistoval. "To obaja nemáte nič lepšie, než stáť tu a prechádzať prstom po New Yorku?" Zagúľa zreničkami a narozdiel od svojich dvoch "súrodencov" sa jeho pozornosť viac už nevráti k obrazovke, namiesto toho sa odpichne od oboch, ničiac tento malý, tretinový zástup. „Bol som... mimo." Odvetí, celkom neodignorujúc Alecovu predošlú otázku, avšak nikdy ani neodpovedajúc. Miesto, kde sa zdržiava, bola len jeho vec. "Neuvedomil som si, žeby som musel dvadsaťštyri sedem trčať v inštitúte." Cúvne o niekoľko krokov dozadu, mieriac ku dverám. "Okrem toho, drahá Isabelle, celkom očividne mám dnes na pláne niečo iné, ako zašívať sa s vami dvomi, nič v zlom Alec.“ Dodá rádoby len pre záznam, venujúc im obom posledný, velectený poloúškrn. „Budete sa musieť na jeden večer zaobísť bezo mňa... akokoľvek neúnosné a nudné to bude.“ Podvihne pažou ku vlasom, po ktorých si prejde prstami, v snahe uhladiť akékoľvek zošlé pramienky, konečne sa obracajúc ku dverám, ktoré roztvorené čakali len na to, kým cez ne prejde.

Zájsť? *nadvihnem obočie po Izzinej informácií* No.. prosím. Len chodte a zabavte sa *Donútim sa do úsmevu a mávnem rukou akoby sa ma to netýkalo. Akoby si rozprávala iba o tebe a Jaceovi. Došlo mi že hovoríš o nás všetkých troch, ale ja som na takéto veci nikdy nebol. Vlastne som ešte v živote nepil na to ako "starý" som. Nemal som to nejak za potrebné. A čo sa týka toho vyrazenia, obaja by ste si zasa našli jednorázovú spoločnosť a ja by som bol nútený budto sám otestovať alkohol, alebo sa sám vrátiť do inštitútu a po chuti mi nebolo ani jedno. To sa radšej vrátim ku knihám, individuálnemu tréningu alebo pôjdem radšej spať. čokoľvek by bolo lepšie než toto povyrazenie si. Prevrátim svojimi hnedými očami po Jaceovej poznámke. Neubránim sa pritom ale úsmevu. Aspoň malému. Zvlášť ked do mňa šťuchne jeho ramenom. Aj ked by som bol oveľa radšej aby s mojim zadkom robil iné veci, než ho nakopával. Musím sa uskromniť. Slabo zavrtím hlavou. Jace mal pravdu. Mohli sme spolu trénovať hocikedy. Hocikedy by som to navrhol, či potreboval určite by tu bol pre mňa. Tak ako ja pre neho. Aj tak by to asi skončilo mojou porážkou, ale každým tréningom som sa blížil k tomu byť ako on. Ako Jace. Zlepšoval som sa. Jace bol pre mňa už od mala, od vtedy čo prišiel k nám do inštitútu ked sa ho naša rodina ujala, ako akýsi vzor. Neviem síce či to vie, alebo nie, ale sám som mu to rozhodne nepovedal. A ani to nemám v pláne. Zatiaľ. Napokon sa donútim svoj zrak odvrátiť od tvojich heterochromných prekásnych očí, ktoré ma vždy fascinovali* Máš snád lepší nápad, čo robiť než čakať na misiu? *Zahudrem, aj ked si živo dokážem predstaviť tvoju odpoved a som si istý že po chuti mi nebude. Po tvojej vyhýbavej odpovedi mi je viac než jasné že s tou činnosťou si už začal predtým a očividne máš v pláne sa k nejakej tvojej milenke vrátiť. Snažím sa nejak obzvlášť nezaksichtiť a podarí sa mi len našpúliť pery a pokývať hlavou. Tak mimo. Zopakujem si v duchu pre seba. Na tvoje dalšie poznámky už nereagujem. Ak chce môže sa toho chytiť Izzy ale mne to príde rozhodne zbytočné. Skrížim si radšej ruky na hrudi a otočím sa za tebou pričom pozorujem ako odchádzaš* Uži si *zahundrem, ale v tom sa strhnem ked sa okolo nás rozozvučia alarmy a všade začne blikať červené svetlo. Poplach! Konečne! Na tvári mi to vykúzli úsmev* Alebo aj nie. *Vyhrknem možno škodoradostnejšie akoby som mal v pláne. No ale komu by neurobilo radosť že jeho tajná láska má stráviť viac času s ním ako s jeho milenkou? Okamžite sa už s vážnou tvárou otočím späť k digitálnemu stolu pri nás a začnem po ňom prechádzať prstom* Máme prácu. V Pandemoniu. Démon druhu Eidolon. Momentálne v tele mladého chlapca, asi v našom veku. Modré vlasy, zelené oči. Máme byť rýchli nakoľko môže meniť podobu do iných tiel. To je zatiaľ všetko čo vieme. *Oboznámim vás s inštrukciami, ktoré vyčítam z našej pracovnej digitálnej dosky a konečne sa späť otočím k vám* Tak nakoniec to bude ešte dlhá SPOLOČNÁ *podotknem* noc. *Usmejem sa s úškrnom na Izzy a prejdem k dverám k Jaceovi, ktorého potľapkám po rameni. Hned ale znovu zvážniem* Obaja sa pripravte, musíme čím prv vyraziť. *Oboznámim vás oboch ešte s inštrukciami pričom si vás oboch prejdem tentokrát už vážnym pohľadom svojich hnedých očí a bez dalších slov už zmiznem za otvorenými dverami mieriac do zbrojnice po svoj luk a šípy, ale aj nejaké tie serafské dýky*

(Jace. Co jiného od něj mohla čekat, než reakci na to, jak by promarnil svůj drahocenný čas tím, že by si s nimi zašel jeden večer do baru na panáka. Jace, který se snažil být sarkastický za každou cenu a nesundal svou chladnou masku ani o píď, pokud nemusel. A obávala se, že by musel být konec světa, aby se Jace projevil taky trochu jinak než jako chladný parchant, ale co si bude nalhávat, tohle byla vlastně taky jedna z věcí, co na svém bratrovi milovala, protože ona se ráda hašteřila a Jace jí k tomu vždycky dal příležitost. Vlastně by se dalo dost dobře říct, že ona a Jace jsou si mnohem víc povahově podobní než ona a Alec. Ovšem kdyby si snad dovolila někdy se nazvat Jacem v sukni, její adoptivní bratr by se urazil. Protočila panenky nad jeho další poznámkou, která ještě přidávala k té první.) Nebuď idiot, aspoň jednou v životě. (Vztyčila svůj ukazováček, aby naznačila číslovku jedna. Kdy se přestanou konečně pošťuchovat? Kdy z toho vyrostou? Vlastně by z toho nerada vyrostla. Měla ráda, že se s Jacem nemusí brát vždycky tak vážně a že se nenaštvou nad každou pozámkou, kterou na svůj účet vzájemně prohodí, protože kdyby to tak mělo být, permanentně by spolu nepromluvili snad už od dětství. Pokračují ve své víceméně sarkastické konverzaci, která se ale vede v uvolněném a spíše humorném duchu, než aby byla brána příliš vážně. Jace vždycky dokázal obrátit konverzaci tak, že z toho vyšel vítězně. Ne, že by mu to dávala zadarmo, ale víceméně jejich slovní přestřelku vždy prohrála, ale se vztyčenou hlavou. Mnohdy vlastně s úsměvem na tváři, protože ve většině případů ji Jace i pobavil. A jinak tomu nebylo ani teď. Jeho trefné poznámky o vílím prachu a o tom, jak tohle musí sama dobře vědět přešla s tím, že ho jemně bouchla pěstí do ramene a věnovala mu jeden ze svých zářivých úsměvů právě ve chvíli, kdy se k nim připojil Alec ve snaze zjistit, jestli je něco nového. Na Jaceovi poznámky o jejich spolupráci, kdy se on samozřejmě považoval za toho největšího tahouna party, nijak slovně nereagovala. Všichni tři byli zatraceně dobrými Lovci stínů, Jace byl mimořádně nadaný, jistě by každý z nich dokázal chytat démony sám, ale všichni tři společně byli 100% úspěšná smrtící trojice, tak proč to měnit? Každý z nich si uvědomoval, jak je přítomnost toho dalšího pro ně důležitá. Po dobu rozhovoru Aleca a Jace se odmlčela úplně, vlastně to nebyl ani tak nějaký rozhovor jako spíš pár prohozených vět. Ušklíbla se na Jace, když prohodil, že nemají nic lepšího na práci, než sjíždět mapu New Yorku. Ona by i na práci lepší věci měla, ale Jace se její přítomnosti v baru chce vyhnout a na Aleca spoléhat nemohla, protože nikdy nebyl na taková povyražení, i když by jednou taky mohl udělat výjimku, oba by mohli. Proto nadhodí Alecovi, že by mohli někam zajít. Doufala marně v to, že by Alec snad jen uvažoval o tom, že by s ní někam šel, načež se znovu přidal Jace s tím, že s ním rozhodně taky počítat nemá.) Co je to s váma? K čemu a proč mám vlastně bratry? (Rozhodí rukama a mírně našpulí rty a přimhouří svoje oči, aby vypadala naštvaně, i když samozřejmě není. Jako by snad bratři měli být jen k tomu, aby se s ní chodili někam bavit, když je zrovna nuda. Trocha loajality a empatie z jejich strany neuškodí, ne? I když ona si dokázala zábavu najít i sama, ale přeci jen, dnes doufala v nějakou společnou akci. Někdy si tak moc přála sestru, která by byla jen o něco starší, nebo snad její dvojče, aby s ní mohla chodit pařit a pít do baru. Byla tvor společenský a pravda, že jí nezáleželo na rase. Nemhilim nebo Podsvěťan, či dokonce Civil, nečinilo jí problém vybrat si, škála byla rozmanitá a ona nebyla zrovna ten nejzásadovější Lovec stínů, aby se snad štítila toho spát s Podsvěťanem. Už už se vzdávala jakékoliv naděje, že tihle dva spolu dneska večer něco zažijí, když se rozezněl poplach. Jak ráda slyšela tenhle zvuk, protože to znamenalo, že nakonec stráví večer spolu, ale hlavně... mise, konečně. Zpozorněla a podívala se na Aleca, který jim podával informace, které jsou o démonovi známy. Pandemonium? Tohle se jí zamlouvá. Alec se samozřejmě tvářil už strašně vážně. Pokaždé, když byla nějaká mise, z jeho strany nebyl prostor pro vtípky. Kývla na něj, že se mají jít s Jacem připravit, pak se vydala směrem, kde stál teď právě Jace. Zastavila se u něj, pootočila hlavu, položila mu ruku na rameno.) Takže žádný bar, ale rovnou disco. (Mrkla na něj a nakonec pokračovala v cestě, na jednom schůdku se zastavila, zvedla ruce a svůdně se svinula, Alec a Jace zrovna hleděli na její záda. Potom už ale samozřejmě i ona začala brát situaci vážně a zmizela v útrobách institutu, aby se připravila na to jít ven. Když šlo o misi, dokázala být připravená velice rychle. Převlékla se do latexové sukně a přiléhavého bolerka též z latexu v čistě bílé barvě. Na tento model si vzala ještě dlouhý černý kabát, nezapomněla ani na bílou paruku střiženou do mikáda. Nemohly chybět ani boty na vysokém podpatku. Ráda si vymýšlela různé módní výstřelky, pokud šlo o mise v klubech. Pravda byla, že její šatník byl zatraceně bohatý a nebála se dost odvážných modelů, které nosila i běžně. Kromě své stély si vzala ještě svůj oblíbený bič, který si svinula na zápěstí tak, že vypadal jako náramek. Cestou z Institutu se stavila ještě ve zbrojnici pro meč, který ale nebude viditelný, dokud ho nezaktivuje. Mohli vyrazit do Pandemonia.)

Pery sa mu našpúlia vo váhavosti, ktorá však ani pri najmenšom nevypovedá tónu v pozadí prenesených slov. Chrániť Civilistov. Za každú cenu, za každú obetu, za každý ich život, stál život jedného, obyčajného človeka. Zákon, opatrenia, dohody, ktoré mali spĺňať svoj účel, rovnako tak ako aj oni. S precíznosťou a do poslednej bodky. Ústa sa mu roztvoria v zatiaľ nevypovedaných slovách, oči na moment periférne zúžia nikde v priestore, než opäť podľahnú Alecovej, symetricky kosenej tvári. Jeho brat mohol byť aký chcel, nikdy sa nevedel odviazať, nikdy nedokázal dostatočne upustiť svoje uzdy, ktoré ho za každých okolností držali späť. On bol jeho opakom. Opakom upätosti, opakom zdržiavania sa. Popravde? Ani nepoznal podobné slová. "Vždycky mám." Prehodí poniekiaľ nonšalantne ku svojej až príliš neexistujúcej potrebe postávať na jednom mieste a ako idiot čakať na novú, potencionálnu a hlavne lovnú korisť. Jeho krátke, nezáväzné povyrazenia mu stačili, vlastne boli všetkým, čo od života v tomto ohľade potreboval, sústrediac sa na svoje schopnosti, na svoje poslanie. Niekedy máš jednoducho predurčené omnoho väčšie veci, ako sú malicherné city, ako je... láska. A pre tú sa on nenarodil. Nemal ju v krvi, nemal ju vo svaloch, kostiach, ktoré spájali jeho mocne stavané telo. Nechýbala mu, nepotreboval ju... a už vôbec by ju za svoje veľmi pestré osadenstvo "knižného klubu", nevymenil. Naopak, Isabelle, nepotrebovala na svoje nočné výlety ani jedného z nich. V niečom sa odlišovali a v niečom spájali, nič to však nemenilo na jednom, prostom fakte - vždycky držali spolu. Bol to jeho team, trojka, ktorú nič pozemské ani nadpozemské neroztrhá.
Jace mohol byť ostražitý v mnohých ohľadoch, no pokiaľ šlo o jeho rodinu, konkrétne o jedného jej konkrétneho člena, pred očami mal beľmo. Zrak, akoby nedovidel ďalej, než na vlastný odraz a ten za ním? Akoby tam ani nebol, akoby k nemu vlastný Parabatai roky nechoval viac, než len akési rodinné puto. Cúvnuc niekoľko krokov vzad ku schodom, so spokojnosťou vlepenou na čele sa poberie z miestnosti. Vidina dnešného večera bola jasná a doslova páchla ženským parfumom. Oh áno, môže si byť istý, že si... užije. "Tiež by ti to niekedy neuškodilo, Alec." Vráti mu celkom ležérne. Pokrivený úškrn na moment vytvára veškerú dominantu jeho výrazu, tváre, pokračujúc sprvoti nerušene ku dverám. Ako bolo poznamenané už predtým, tak len "sprvoti." Alarm sa rozoznie priestorom jednou, náhlou vlnou, nútiac ho zastaviť sa v pohybe. Nútiac ho zotrvať, či už chcel, alebo mal celkom iné plány... teraz boli zanedbateľné, ukradnuté. Ako aj všetko ostatné, čo sa netýkalo novej misie. Nosné dierky sa mu roztiahnu v  povzdychu, než zopne pery pevne sebe, podvihujúc značne hruďou a už automaticky prekrižujúc rukami. "Skvelé." Obráti sa čelom ku neustále blikajúcim, červeným svetlám, ktoré značili práve spustený poplach, prichádzajúci práve... vhod? Zrak mu z nejakých príčin padne ku Alecovi, s akýmsi pichľavým bodaním reagujúc na jeho vcelku otravný, široký úsmev. Čo ťa tak teší?
A presne to bol moment, kedy prišla rada na tie dôležitejšie veci. Veci, pri ktorých ich mysle posadne vážnosť, slová výstižnosť a náplň potrebné informácie. „Nemôžem sa dočkať.“ Dodávajúc svojím slovám značnú dávku monotónnosti, kompletne vypustí akékoľvek predtým plánované rozptýlenie. Nasledujúc dúhovkami Izzyne kroky, letmo natočí hlavou jej smerom, ako sa povedľa neho zastaví. Cítil ten slabý tlak jej ruky na svojom ramene, cítil ten skrývaný poloúsmev, deformujúci spodnú časť jeho líca. Jej slová obíde bez akejkoľvek väčšej reakcie, prevracajúc zrakom a poniekiaľ uštipačne súžiac viečka pod hustým, momentálne celkom uvoľneným obočím. Či už to bol jej príchod do miestnosti, alebo odchod z nej, nemohla prosto prejsť dvermi ako každý bežný tvor. Bavili sa koniec koncov o Isabelle, a tá doslova milovala malé, záživné prídavky, či už ju obklopovala halda slizkých upírov alebo len zabudla, že im za zadkami blikali poplašné svetlá. Nechajúc si na vystreté ramená siahnuť aj druhým súrodencom, ešte poslednýkrát zíde ich prostoduché "maličkosti," nie práve euforickým pohľadom. „Kto mu zveril velenie?“ Obočie sa mu skrčí, zatiaľ čo jedna z línií vyskočí nahor, krútiac už celkom zrezignovane hlavou. Všetci traja dokonale vedeli, čo majú robiť. Nebol to ani prvý ani posledný raz, kedy sa ocitli v rovnakej situácií. Kedy všetko, na čom záležalo bol nečistý netvor na ich hľadáčiku a oni sa vyberali do hlbokej, temnej a hlavne New Yorskými svetlami ožiarenej noci. Slabo kývne, uväzniac spodnú peru v zovretí vlastných zubov, a stáčajúc sa pôvodným smerom von z operačného strediska.