Newyorský institut

*Obyčajné dni sa stávali čoraz obyčajnejšími. Som zvyknutý na akciu a dianie okolo seba. Na misie a prácu. Jednoducho akciu a adrenalín. I ked som doteraz žiadneho démona sám nezabil, vždy som sa poctivo zúčastnil každej misie a netrpezlivo očakával kedy to už príde a ja sám sebe, ale hlavne rodičom dokážem že som rovnako dobrý tienolovec ako moja sestra Izzy a môj adoptívny brat a Parabatai Jace. V poslednom čase ale bolo akosi mrtvo čo sa misií týka. Väčšinu času sme všetci trávili v inštitúte. Inak tomu nieje ani teraz. Už nejaké hodiny sa prehrabávam knihami v knižnici, ale napokon to zabalím. Rozhodnem sa že vzdelávacej vložky na dnes už bolo dosť. Prejdem na kondičnú. Ak sa chcem aspoň približne rovnať Jaceovi a jeho skutočne, aspoň pre mňa prekrásnemu, telu musím naozaj tvrdo trénovať. Zamierim si to teda do telocvične, alebo teda tréningovej haly, kde už od dverí uvidím Izzy. Hrdo sa pre seba usmejem. Je naozaj dobrá. Myslím že pre ňu je tréning zbytočný. Väčšinou aj tak používa svoj šarm v kombinácií s bojom. Vydám sa pomaly k nej a figuríne do ktorej búcha* ťažký deň? Stalo sa niečo? Vyzerá to akoby si si vybíjala zlosť. Alebo len trénuješ? *Zaujímam sa s lahkým úsmevom. Neusmievam sa velmi často a ked už, tak jedine práve na Izzy a Jacea, no a taktiež na Maxa čo je náš najmladší brat.*

(Ucítila na sobě čísi pohled. Chvíli ji sledoval, ale pak se pomalým krokem vydal k ní. Podle rázu kroků hned poznala, o koho se jedná. Dokázala rozpoznat, jestli se k ní právě teď blíží Jace, Alec, či dokonce jeden z jejích rodičů. Trávila s nimi tolik času, že tohle všechno dokázala vypozorovat. No dobře, se svými rodiči tolik ne, ale stejně byla zvyklá i na jejich přítomnost a přeci jen, byli to její rodiče, takže je též dokázala rozpoznat. U ostatních Lovců stínů by si už tak jistá nebyla. Možná ještě u Hodge, který měl na starosti jejich trénink a tak i s ním trávila spoustu času. Z kroků tedy poznala svého staršího bratra Aleca. Alec býval vždy dost vážný, bral své poslání velmi zodpovědně. Mnohdy měli odlišné názory na situaci, ale vždycky se dokázali nějak domluvit a když ne, každý si udělal, co potřeboval, po svém. Svého bratra ovšem i přes různé výměny názorů milovala a respektovala ho. Myslel si o sobě, že není dost dobrý, neustále se chtěl zlepšovat, i když už teď byl zatraceně dobrý Lovec stínů. On si to o sobě ale nemyslel, což bylo možná zapříčiněno i chováním jejich rodičů. Nebyli to zrovna rodiče, kteří by trávili se svými dětmi čas, jejich vztahy fungovaly spíš na pracovní úrovni. Mnohdy potřebovala rodičovskou radu, mnohdy se potřebovala vyzpovídat, ale nikdy se neodvážila s tím za rodiči jít, protože oni vystupovali jako hlava tohoto Institutu, ne jako jejich rodiče. Brali všechny stejným metrem, což nebylo na škodu, ale sem tam člověk nepotřeboval šéfa, ale svého rodiče. Nenechala se vyrušit bratrovou přítomností a pokračovala ve svém tréninku. Uculila se, když k ní přišel tak, že mu mohla dost dobře vidět do tváře. V tréninku ale neustávala.) Ne, Alecu, nic se nestalo. Zabíjím nudu, protože momentálně není co jiného na práci. (Zvolnila tempo až nakonec úplně zastavila. Byla mírně zadýchaná, ale ne, že by byla unavená, prostě jen nasadila až moc rychlé tempo.) Ne, že bych snad chtěla přivolávat nějakou katastrofu, ale přímo bažím po nějaké misi. (Kousla se do rtu a stáhla si z vlasů gumičku, aby si upravila znovu svůj ohon, protože intenzitou výcviku se jí culík poněkud rozbil.) Nemají pro nás něco? (Vzhlédla ke svému bratrovi, ale byla si jistá, tím, že se nic neděje, protože to by Alec nebyl tak klidný, spíš by hned přerušil její trénink s tím, ať se jde na misi připravit.)

*Slabo zavrtím hlavou aj ked pochybujem že to vidíš vzhľadom k tomu ako sústredená stále si na "nepriateľa" a ticho si vzdychnem* Hovor mi niečo. Je to už večnosť čo sa niečo dialo. Asi by sme mali byť radi že je klud a málo démonov v meste, tým pádom si očividne dobre plníme povinnosti, lenže na druhú stranu ked nie sú démoni, nemáme si plniť aké povinnosti. Proste by to už niečo chcelo. Zmenu,akciu,čokoľvek *pokrčím ramenami* Som síce mierumilovný a mám rád prácu kancelársku, alebo teda.. *zamyslím sa nad správnym výrazom* Zodpovednejšiu *poviem po chvíli ked ma to konečne napadne i ked ani to asi nieje dvakrát to najlepšie pomenovanie* ale akcia, je akcia. Na druhú stranu máme aspoň dosť času na tréning aby som ti mohol nakopať zadok *trochu sa uškrniem a odviažem z toľkej vážnosti* Alebo skôr ty mne *dodám s pobaveným úsmevom a pokrčím ramenami* čo tak vymeniť tú figurínu za živého protivníka? *nadvihnem spýtavo obočie*

To si vzali všichni démoni dovolenou? (Ušklíbla se a zakroutila nad tím hlavou. Bylo to samozřejmě absurdní, ale taková neaktivita stvoření z podsvětí, ta byla prostě až příliš podezřelá. Samozřejmě, že mohli jen doufat, že jednoho dne vymýtí všechny démony světa, ale rozhodně to nebude v tomhle století, snad ani tisíciletí. Démoni jsou prastará stvoření, těch se hned tak nezbaví. Jakmile si Alec povzdychnul nad tím, že by i on uvítal nějakou akci a poté zmínil, že on je mírumilovný a že vlastně úplně nejraději tráví čas plánováním akcí, než jejich vykonáváním, začaly jí cukat koutky tak, že se musela kousnout do jazyka a sklonit hlavu, aby Alec neviděl, jak se jí chce smát. Ale jí bylo jasné, že i když se to snaží skrýt, tím spíše si toho Alec všimne, takže nakonec vlastně zakrývání svého pobavení vzdala a svůj pohled nasměrovala zpět k bratrovi.) Mírumilovná kancelářská práce. Tak by se měla jmenovat nějaká náplň práce tady v institutu. A ty bys byl její ředitel. Ředitel oddělení mírumilovné kancelářské práce. (Přimhouří oči a rukou pohybuje zleva směrem doprava, jakoby četla nějaký nápis. Tvářila se přitom hrozně důležitě. Dělala si z Aleca tak trochu dobrý den, ale ona moc dobře věděla, co tím myslí. Její bratr byl rozený vůdce. On to možná neviděl, ale jeho organizační schopnosti byly někdy až dechberoucí. No dobře, za tohle si možná ten zadek nakopat zasloužila, takže byla vlastně moc ráda, když Alec navrhl, že by si mohli zabojovat společně. Ona taky vždy preferovala živý terč před nějakou figurínou. A Alec se jí teď nabízel.) Jdeme na to, bráško. (Oslovení bráško vyslovila možná až moc provokativně, ale na její jiskře v očích i celé řeči těla bylo jasně vidět, jak se na tento boj zatraceně těší. Udělala první výpad rukou. Dlaň měla jako prkno, zpevněnou, takže když narazila do Alecových žeber, jistě to muselo bolet, i když to nebylo nic, co by Alec nepřežil. Snažila se využít Alecova rozladění a krouživým pohybem po podlaze posunula nohu tak, aby podkopla Alecovy nohy.

No ja neviem. S tými démonmi sa mi to začína nepozdávať. Takýto pokoj ešte nebol. Možno som len paranoidný, ale čo ak sa niečo chystá? Teda.. myslím ako.. ah, to je fuk. *Mávnem nad tým rukou. Určite som len paranoidný a moje hlúpe nápady nikoho nezaujímajú a nikoho nimi nebudem zaťažovať. Potom si ale všimnem tvojho úsmevu, ktorý sa snažíš skrývať a vypočujem si tvoje slová. Zamračím sa a dám si prísne ruky v bok. Trochu nadvihnem obočie* Bavíš sa dobre? To je náhodou celkom vážna vec. Oveľa radšej by som mal na starosti práce zvnútra inštitútu, alebo možno.. *zaváham* dokonca.. z aliancie alebo teda gardu v Alicante. *Dopoviem neisto a stisknem k sebe pery. Chvílu som váhal či to dopovedať, kedže možno to znie hlúpo a naivne, ale viem že Izzy môžem povedať úplne čokoľvek. Dokonca ona jediná vie o mojich citoch k Jaceovi. To, že je v mojom srdci viac ako len brat,Parabatai či najlepší priateľ. Oveľa viac.. A ona jediná ma v tom podržala. Zato som ju ako sestru miloval. Ale občas mi pekne vedela liezť na nervy. Ako napríklad teraz. Ja tu preberám úplne vážnu vec a ona si z toho uťahuje! O čo viac využije moju nepozornosť a rozladenosť a zaútoč prvá, než vôbec stihnem zaregistrovať jej slová a provokatívne oslovenie. Prekvapene vydýchnem ked pocítim prudkú bolesť v rebrách, ale tá ma prebudí natoľko, že tvojej štíhlej nohe sa už stihnem vyhnúť a trochu cúvnuť, ale v zápästí sa pokúsim o to isté. Teda o podkopnutie tvojich nôh rýchlym,prudkým a krúživým pohybom.*

(Měla radost ze svého zásahu a ještě větší z toho, že to Alec opravdu nečekal. Útočit, aniž by to ten druhý čekal, to by jí opravdu šlo, i když taky záleželo na situaci. Ona s Alecem vedli rozhovor a i když jí Alec nabídl souboj, jistě čekal, že se na něj oba nejdřív nějak připraví. Ale proč, když na se na to mohlo jít hned? Její druhý výpad proti němu už ale předpokládal, a tak se mu vyhnul. Tak trochu nečekala, že by jí on oplatil stejnou mincí, takže když proti ní podnikl ten zrádný výpad, svalila se jako hromada hrušek na zem. Ovšem podařilo se jí dát pod sebe ruce, takže nakonec dopadla na dlaně. Vykopla do vzduchu, to aby Aleca udržela dál od sebe, než se odkutálí mírně od něj, aby se opět mohla zvednout na nohy. Jako lasička se vrátila zpět do blízkosti Aleca a očekávala jeho další postup. Chtěla si počkat a nachytat ho na švestkách, aby mu mohla zasadit nějakou větší, intenzivnější ránu, po které by ho mohla dorazit, i když samozřejmě jen obrazně. Svému bratrovi by nikdy neublížila. Naopak se rozhodla, že do boje zavede i trochu konverzace. Alespoň si procvičí své smysly a instinkty, i když bude přítomný nějaký rušivý element, což konverzace mezi nimi rozhodně je.) Takže ty aspiruješ až takhle vysoko? (Pohodí mírně hlavou do strany.) Velký politik, nejlépe v samotném Alicante. Nemůžu říct, že bych se tomu divila, protože na to máš. (Tím vyjádřila bratrovi své sympatie, ale i uznání, protože ona si opravdu myslela, že Alec má i na ty posty nejvyšší. Bylo jasné, že se to nestane hned, ale pomalu a jistě by se mohl začít vypracovávat, až by skončil sakra vysoko. Jen doufala, že pokud se opravdu dostane vysoko, že nezažije také hluboký pád, který by ho mohl zničit. Přála Alecovi, aby si splnil svoje sny.)

*Hrdo sa uškrniem ked skončíš na zemi, ale hned opäť nasadím sústredený a profesionálny výraz. A hlavne ostražitý, čo aj som. Nechám sa udržať dalej a férovo počkám kým sa znovu dostaneš na nohy. Iste, keby si nepriateľ, už by som s najväčšiou pravdepodobnosťou klačal nad tebou a podrezával ti hrdlo, alebo tak. Naša práca dokázala byť občas poriadne, nielen náročná, ale aj nechutná a brutálna. Som rád že mám nato už vytrénovaný žalúdok, ale zato city nie. Výčitky sú u mňa na dennom poriadku. O tie sa ale nedelím ani so súrodencami. Nieže by som im neveril, ale som si istý že sami majú čo robiť so sebou a svojimi emociami. Pozorujem každý jeden tvoj krok a v hlave si už vymýšlam další útok ked vidím že to nechávaš na mne. Prekvapia ma ale tvoje slová. Napriek tomu sa nimi nenechám oslabiť, i ked sa nadšene usmejem* Myslíš? Myslíš že by som to zvládol? Nechcem zasa lietať v oblakoch. Byť naivný alebo nebodaj povrchný a egoistický. Od toho tu už máme niekoho iného. *uškrniem sa narážajúc na Jacea. Trochu cúvnem, možno aby som ťa zmiatol, no hlavne pre lepší rozbeh a akonáhle sa rozbehnem, kúsok od teba vykopnem nohu smerom k tebe v snahe ťa kopnúť, mieriac na brucho.*

(Samozřejmě, že Alec čekal, než se sebere, protože v normálním boji by už dávno byl nad ní, možná na ní i klečel a ona by neměla šanci, i když je to ona - Izzy - ona přeci vždycky dokázala něco vymyslet, nebo by alespoň měla, protože pokud by v boji naostro udělala nějakou fatální chybu, nemohla by se spoléhat na Jacea nebo Aleca, že ji zachrání. Tedy ano, chodili na mise ve skupinkách i právě proto, aby si kryli záda, ale většinou toho měli na práci dost všichni tři. Když byl někdo v úzkých, samozřejmě si pomohli, ale ani jeden na to nemohl spoléhat na sto procent, proto stále trénovali a snažili se být lepšími a lepšími, aby se mohli spolehnout hlavně sami na sebe, ne na ostatní. Sebrala se tedy ze země a už byla znovu plně soustředěná na svého bratra, na každý jeho pohyb. Snažila se zabřednout konverzaci, čímž navázala na jejich předchozí rozhovor. Nechtěla totiž nechat Alecova slova jen tak bez odezvy, protože Alec potřeboval slyšet, že ona ho podporuje. Ovšem, byla to jeho sestra, bylo více než jasné, že stojí při něm, ale vzhledem k tomu, jak se k nim někdy chovali jejich rodiče, to zrovna Alec potřeboval slyšet. Ona se se svými rozpory v sobě nějak vždycky vypořádala, ale Alec byl hodně citlivý. Sice se to snažil skrývat, ale ona svého bratra znala velmi dobře. Slova podpory ho potěší, a co víc, i nakopnou k tomu, aby měl lepší a lepší výsledky.) Samozřejmě, Alecu. Kdo jiný než ty... (Pousměje se a na chvíli možná ztratila stoprocentní koncentraci, protože chtěla, aby Alec věděl, že to myslí smrtelně vážně.) Jace? (Odlehčila trochu a zasmála se. Ne, opravdu si nedokázala svého adoptivního bratra představit, jak někde politikaří. Ten by zřejmě utekl hned, jak by slyšel slovo politika, nebo by s radostí delegoval svou pozici na někoho jiného.) Ne, ne... jeden Jace stačí, Alecu, ty se drž svého. (Doporučí mu a mrkne při tom na něj, čekajíce jeho další výpad. Ten přišel hned záhy, kdy se jí snažil kopnout do břicha, ale ona byla tentokrát připravená. Chytila jeho nohu ve vzduchu a silou jí přetočila tak, že by Alec měl skončit na zemi, pokud svůj pád ovšem nějak mistrně nevybere. Ona sama musela pod tíhou Alecova výkopu ale udělat pár kroků vzad, aby se jí vůbec podařilo zbrzdit jeho chvat. )

*Nadšene sa usmejem. Tvoje slová, tvoja podpora pre mňa znamenajú naozaj veľa. No hlavne nepozornosť. Rázom sa rútim k zemi. Našťastie sa stihnem, rovnako ako ty predtým, zaprieť rukami aby môj dopad na dlážku telocvične nebol tak tvrdý. Napriek tomu, ale bolestne vydýchnem. prestáva sa mi páčiť že víťazíš. Iste, som a teba hrdý, si predsa moja malá sestrička, ale vedomie že mi tak ľahko nakope zadok ženská sa mi teda nepáčilo rozhodne! Zatnem od bolesti zuby a prudko kopnem nohou ktorú mi držíš a ktorú si mi vykrútila. Nepodarí sa mi ťa síce kopnúť ako som mal v pláne, ale zato prudko pohnem druhou nohou a podrazím ti tak tvoje nohy aby si spadla na zem. Ked už mám byť na nej ja. Tak aj ty. A nakoniec, sme predsa súrodenci. Lightwoodovci. Je prirodzené žeby naše boje končili remízou ked sme podobne dobrý. Hned nato sa pretočím na chrbát. Tentokrát už sa aj mne hrudník prudko dvíha a klesá od udýchania* Neboj, naozaj neplánujem byť ako on. Teda.. nie v tomto správaní. Ja a Jace sme úplne iné povahy. Stále nechápem ako si my dvaja môžme tak dobre rozumieť. *pousmejem sa nad tým* I ked.. náhodou.. ja by som.. tu ešte jedného Jacea prijal. Najlepšie aby nebol môj brat a ani Parabatai *Povzdychnem si narážajúc na moje city k nemu a našu zakázanú lásku. Napokon sa ale vyškriabem na nohy a tebe podám tiež pomocnú ruku*

(Rozhodně nečekala, že Alec zvládne při svém jistém pádu na zem ještě výkop druhou nohou. Opravdu ji tím zaskočil a ona, než se nadála, zažila tvrdý dopad na svůj zadek. Vydechla bolestí, protože si narazila kostrč, ale tohle není zrovna zranění, které by ji mělo nějak víc limitovat. Tyhle bolístky se zahojí. A kdyby náhodou ne, byla tu zázračná léčivá runa, která jí dokáže pomoci. Ona ale věděla víc než jistě, že na tohle ji potřebovat nebude. Kostrč přebolí. Seděla na zadku, nohy měla roztažené. Alec se naproti ní válel na zemi a ona věděla, že tenhle souboj pro ně skončil remízou. Už nebudou dál bojovat, i když byla mnohdy zvyklá na delší boje, tohle nebyl žádný oficiální nebo domluvený trénink, jen se tak hašteřili, takže tímhle to pro ně končilo. Ano, Jace a Alec byli tak odlišní, jak jen lidé mohli být, ale něco přeci jen měli společné. Oba dva se starali o své blízké, i když každý třeba trochu jinak, ani jeden by nedopustil, aby se jejich bližním něco stalo a pokud by se něco stalo, ani jeden by to tak nenechal. Oba si rádi taky nasazovali nepřístupné masky, ale ona je vždycky dokázala prolomit. Koneckonců, byla jejich sestra. Sestry mají u svých bratrů zvláštní privilegia, když ne dobrovolná, dokáží si je dost dobře vynutit. Usměje se tedy nad jeho poznámkou, že on se rozhodně jako Jace chovat nehodlá a zůstane sám sebou. Pak ale její úsměv ve tváři vymizel a nahradil ho ustaraný výraz. Trápilo ji, že Alec nemohl se svými city vyjít napovrch, že nemohl vyložit karty na stůl. Moc dobře věděla, co Alec svou poznámkou myslel. Ona jediná měla tu výsadu vědět o Alecových citech, které choval k Jaceovi. Lovci stínů byli víceméně dost tradiční společností. Nešlo tedy o to, že Alec chová city zrovna k Jaceovi, ale hlavně o to, že vůbec chová nějaké city k muži. Bylo tak nespravedlivé, že musel své city skrývat před ostatními.) K čemu by ti byl další Jace, kdybys stejně všechno držel uvnitř. (Semkne rty k sobě a přijme jeho ruku, díky které se postaví na nohy.) Mám ráda to, co jsem, že můžu být Lovcem stínů, ale nenávidím to, že ty nemůžeš být sám sebou právě kvůli tomu, kým jsi. Ale... možná bys to měl změnit. (Věnuje mu dlouhý pohled do očí.)

*Posadím sa na chvíľu po dopade na zadok naproti tebe, ale hned potom vstanem a vytiahnem ťa na nohy po to čo príjmeš moju pomocnú ruku. Tvoja veta mi ale nieje zrovna po chuti. Ani tá prvá, ani tá druhá. Okamžite teda pustím tvoju ruku a uhnem pohľadom od tvojich očí, aj ked boli krásne. Za iných okolností by mi nevadilo pozerať sa ti do očí, ale to naozaj len za iných okolností. Prevrátim očami a pohľadom uhnem do zeme pričom od teba odstúpim. Chytím zlahka svoje spotené tričko a trochu ním začnem povievať aby som sa aspoň ako tak schladil. Neochotne si vypočujem tvoje slová a ešte neochotnejšie vrátim zrak s prísnym pohľadom k tvojim očiam* Na dnes sme skončili. *vyhlásim rázne miesto akejkoľvek odpovede k vyjadreniu k mojim citom. Už dlho som sa tej téme bránil zubami nechtami. Nikdy som sa o tom nechcel veľmi baviť. Ani teraz tomu nebolo inak. A možno hlavne preto, že som vedel že máš pravdu. To by som ale nikdy nepriznal. Nie v tomto* Vrátim sa radšej ku knihám, ale s tréningom som na dnes skončil. *Dodám rovnako prísnym tonom a otočím sa ku dverám. Najlepšie ked pôjdem teraz do sprchy. Nielenže som udýchaný, ale aj spotený a teraz k tomu tá téma o Jaceovi a mojich citoch a.. orientácií mi k tomu poriadne rozbúšila srdce. Bude asi najlepšie ked sa vzdialim aj od teba, kým začneš rýpať viac. Asi by som sa do zeme prepadol keby to nedajbože Jace započuje*

(Věděla, že mu tohle nebude po chuti, nerad mluvil o svých pocitech, dokonce i když o nich už dávno věděla. Bylo to pro něj tak citlivé téma, že se mu vždy nejraději vyhnul, ale teď zkusila využít toho, že to vlastně nakousnul sám. Alec se trápil a jí z toho bolelo u srdce. Měl by být šťastný, zasloužil si to. Samozřejmě, city k muži byly jedna věc, ale city zrovna k Jaceovi vět druhá. Jace nikdy nemohl jeho city opětovat, ten měl rád společnost dam. A třeba ani nemusela být zrovna jen jedna. Ne, že by nebyl vybíravý, to Jace rozhodně byl i díky své povaze, ale užíval si ty chvíle, kdy mu ženy padaly k nohám jedna za druhou. Ne, Jace opravdu nemohl cítit to, co Alec k němu. A vlastně si ani nebyla jistá, jak by reagoval na to, kdyby se dozvěděl, že ho Alec miluje. Ona sama ale nevěděla, jak dlouho vydrží dívat se na svého bratra, jak se trápí. Na druhou stranu věděla, že tohle je Alecův boj a že by se do něj neměla vměšovat, protože by to mohlo narušit jejich vztah. Pokud se Alec rozhodne vyjít se svými city ven, musí to být jen jeho rozhodnutí. Bohužel se jí nepodařilo uspět se svou řečí k Alecovi. Vyhnul se odpovědi. Využil toho, že jejich souboj ustal, aby se vymluvil na to, že dneska s tréninkem končí a mohl se zase vrátit k činnosti, kterou dělal předtím. Zatracený Alec. Nutit ho ale do ničeho nemohla. Jen ji mrzelo, že jí na to pořádně neodpověděl. Na druhou stranu ho chápala. Mohl sem kdykoliv kdokoliv přijít a slyšet to. Tohle by nechtěla ani ona. A tak jen zakroutila hlavou.) Alecu... (Snažila se ho ještě zastavit, ale vlastně už ani nebylo co dál probírat, protože on svým postojem vehementně nějakou diskusi odmítl. Svěsila ramena, mohutně vydechla a sledovala svého bratra, jak opouští tréninkovou halu. Pak se na sebe podívala a usoudila, že by jí rozhodně neuškodila sprcha. Odebrala se tedy do svého pokoje, kde si mohla dopřát horkou sprchu a smýt tak pot, který ji chladil na kůži. Samozřejmě se neubránila myšlenkám na Aleca a jeho problémům s city. Teď momentálně ale nebylo nic, co by s tím mohla udělat. Ve sprše strávila docela dlouhou chvíli, protože milovala horkou vodu stékající po jejím těle. Rovnou si samozřejmě umyla i vlasy, protože ty byly taktéž propocené. Nevýhoda tréninku, člověk se opravdu zpotil. A jelikož oni trénovali dost často, defacto každý den, pokud neměli zrovna nějakou misi nebo jiný problém, její vlasy potřebovaly řádnou péči. Taky si na ně pořídila dost drahou kosmetiku. Nehodlala vypadat jako upocená, urousaná dívka bez vkusu. Naopak si na svém vzhledu dost zakládala. Muži se museli ohánět silou, ale ženy díky síle make-upu mohly doslova čarovat. A když ona byla ještě k tomu lovec stínů, využívala svého sexappealu jako účinné zbraně. Bavilo ji to. I když by samozřejmě nerada, aby někdo kvůli tomu pochyboval o jejích bojových schopnostech, uměla dobře bojovat.Vylezla ze sprchy, pečlivě se usušila a pak si obmotala osušku kolem svého těla. Vytáhla fén na vlasy a začala si rozčesávat a vysoušet pramen po pramenu. Nakonec si kulmou udělala mírné vlny na vlasech. Následovala oprava líčení, protože ve sprše se dokonalost make-upu vždy naruší, i když měla dost kvalitní kousky kosmetiky, stejně bylo potřeba svůj vzhled upravit. Když bylo hotovo, zamířila ke svému šatníku a vybrala si model na dnešní den. Nakonec si vytáhla volnější modré šaty, které si v pasu přeštípla tenkým hnědým páskem. K takovému modelu patřily samozřejmě i lodičky na vysokém podpatku. Rozhodla se, že už nebude rušit Aleca, až se vytrucuje a uklidní, přijde sám. Zamířila proto do operačního střediska, kde to jako vždy docela žilo, i když zrovna nebylo moc co na práci. Nikdo nechtěl nechat nic náhodě. Navíc na tohle tu měli vlastně lidi, kteří hlídali, co se kde šustlo. Ne všichni zrovna rádi chodili do akce, tohle ale byla taky záslužná náplň práce, protože díky těmto Lovcům stínů mají ti, jako ona, práci.) Něco nového? (Naklonila se nad jednou Lovkyní stínů, která ale jen zakroutila hlavou. Po démonech, jako by se najednou slehla zem. Vydechla trochu znuděně a rozhlížela se po místnosti. Sama pak přešla k jedné interaktivní desce a začala sjíždět mapu New Yorku, jestli na něco nepřijde sama.)

Zvláštne sfarbené oči hľadeli v ústrety večernej temnote, ktorá zakaždým postupne premohla akékoľvek svetlo, než z neho pomaly nezostalo nič, než ďaleká spomienka. Nebolo pred ňou úniku, nebolo miesta, kde by sa bežný, smrteľný tvor dokázal skryť pred blížiacou sa záhubou. Koniec koncov, ako inak by sa nič netušiaci, patetickí Cilivisti dočkali noci? Ako inak by pre Démonov nastal ich prvotriedny, hriechom ladený raj, často so zvyškami ľudského tela na jazykoch? Pohľad sa zostrí, viečka sa len-len nezopnú v intenzite, v priamosti, s ktorou z tieňov "polorozpadnutého," starého kostola hľadel na tých, ktorých jeho myseľ automaticky radila medzi menejcenných, nehodných vedomosti o poslaní, ktoré mu už od narodenia ležalo na chrbte ako nikdy nemiznúci, a hlavne neodňateľný balvan, záťaž, ktorej nebolo možné sa zbaviť. A on? On to ani nechcel... kde by koniec koncov bol, nebyť inštitútu? Čo by znamenal bez svojej anjelskej krvi? Jonathan Wayland. Preblesne tak arogantne za jeho zvrašteným čelom. Už aj v hlave mu týchto pár písmen znelo viac než sebestredne. Ústa sa mu zrazu začnú roztvárať, trhať od seba ako nitky, ničiac tak veľkolepo celé lano. Tak prekliate dávno.  Zdali sa to byť veky, odkedy sa chladné telo tohto sebavedomého pankharta o čokoľvek a kohokoľvek skutočne zaujímalo, či nebodaj... staralo. No nebolo by to smiešne, naivné? Sústrediť sa na niekoho iného, než na seba a svoju rodinu? Kútiky pier sa mu natočia v cynickom pousmiatí, náhle sa celkom vytrhnúc z náhleho prívalu myšlienok, ktorý ako na povel ustál. Blonďavé pramienky vlasov mu zľahka padnú na čelo, sfarbené úzkym svetlom jedinej žiarovky, ktorá ako-tak prebíjala temravu, prúdiacu ako chlácholivú paru cez škáry okeníc. Akoby sa jeho hruď ani nezdvíhala a nikdy neklesala späť. Akoby niekto medzi mrazivé, snehové vločky vlial bahno, jedinú kvapku z pera na atrament. Jeho vnútro zavieval chlad, myseľ neprebitný, pevný kameň a vyrovnané ramená oceľ, končiaca sa v končekoch na päste zovretých prstov. Vyrysované brucho mu prekrývala len tenká látka tmavo-šedého trička, postoj nasvedčoval skorému odchodu z priestorov vlastnej izby.
Ničím nerušené kroky sa ozývajú chodbou a zároveň, akoby ich zachytiť ani nešlo. Lesklá, takmer uhlíkovo čierna kožená bunda mu perfektne padá z ramien, úspešne dopĺňajúc vzhľad, ktorému by sa každý Civilista s akoukoľvek mozgovou hmotou, vyhýbal na kilometre. Ak by ich ľudia mohli vidieť, samozrejme. Takto len nepovšimnutý prechádzal okolo nich, splývajúc s ničotou. S prekríženými rukami sa zastaví v širokých, presklených dverách operačného strediska, už automaticky si vyhľadávajúc tú nechutne známu líniu ženského tela, ktorú z veľkej časti prekrývali husté, havranie vlasy. Nechá letmý úškrn, aby mu pokrivil čeľusť, než akákoľvek zmienka po ňom v odbití sekundovej ručičky opadne. Isabelle. Jedna z jediných, pre ktorých by sa obetoval, pre ktorých by zabil a bol zabitý. Jeho drahá sestra, súrodenec, ktorého k nemu síce neviazala krv, no niečo pevnejšie, nezlomnejšie. Zľahka natočí hlavou do strany a periférne prejde pohľadom celú miestnosť, než sa napokon predsa len rozíde jej smerom, zachovávajúc si za každú cenu svoj smrteľne ľahostajný postoj. "Nič?" Zastaví sa až po jej boku, väčšmi akosi nezaujatý akýmikoľvek dotykovými tabuľami, ktoré pre dnešný večer vypisovali veľkú, guľatú a hlavne nepríjemne otravnú nulu. Jazyk mu mimovoľne zavadí o vrchnú radu zubov a prsty začnú nenútene klepať po neprirodzene tvrdom predlaktí vlastnej ruky. "New York, prvé mesto bez démonov." Ohrnie spodným rtom a nepatrne kývne hlavou. Hlas srší prostým sarkazmom. "Môžu mi poďakovať neskôr." Vydýchne sucho, konečne sa mierne obracajúc od dosky a venujúc časť z pozornosti práve postrannej spoločníčke. "Možno aj vám, predsa len ma s Alecom väčšinou doprevádzate." Pri týchto slovách a hlavne pri podobnom výzore, ani nebolo možné znieť menej sebaisto, bolo snáď? Jej znudenie nad založenými rukami a nič nerobením, bolo očividné...lovcov vždy sprevádzali tí, ktorých lovili. Sprevádzali... démoni, a teraz? Do čoho majú asi tak pichnúť?

*Ignorujem už sestrine slová aj jej volanie. Bolo zbytočné. Vrátim sa do svojej izby, v ktorej sa zavriem. Z veľkej skrine, v ktorej je aj tak len pár svetrov a košieľ si vytiahnem čistú sivo - čiernu košeľu a dalšie čierne upnuté nohavice a samozrejme spodné prádlo. Odoberiem sa s tým do kúpelne kde si doprajem pomerne dlhú horúcu sprchu. Aj tak nemáme čo na práci a mám čas. Nechám na svoje vypracované telo, pokryté rôznymi runami stekať horúcu vodu. Opriem si pritom čelo o studené kachličky v sprche a zatvorim oči. Možno má predsa len Izzy pravdu. Možno by som to Jaceovi povedať mal. Nemôžem to predsa tajiť večne. Každé tajomstvo raz vyjde na povrch. Na druhú stranu, načo? Načo mu to poviem ked aj tak z toho nič nebude? Jace miluje ženskú spoločnosť, o tom niet pochýb ked sa mi chváli všetkými jeho milenkami, čo mimochodom dosť bolí. Ale aj keby sa nejakým zázrakom,kúzlom alebo tak zmenil, aj tak nemôžme byť spolu. Za prvé sme obaja muži čo je v tienosvete neakceptovateľné. Možno by nás dokonca mohli zbaviť rún. Ktovie. Za druhé, je môj adoptívny brat. Bolo by to čosi ako Incest a ak aj priamo nie moja matka a otec by z toho asi zošaleli. Sami by nás tých rún zbavili. Teda minimálne mňa, Jace bol totiž vždy ten dokonalý miláčik. No a za tretie, je to môj Parabatai. Vzťahy medzi Parabataimi musia byť čisto priateľské. Keby prejdú do milostných, vtedy by nás už rún naozaj zbavili. Takže ak by som si chcel urobiť nejaký zoznam pre a proti, či to Jaceovi povedať, rozhodne je tam viac toho negatívneho aby to aj nadalej zostalo tajomstvom. Po dlhšom premýšlaní a sprche sa už oblečený v čistých veciach rozhodnem skontrolovať operačné stredisko. Iste, keby bolo niečo nové, nejaká pohotovosť už by dávno hučal alarm, vydávajúc naozaj nepríjemný zvuk a všade by blikali červené svetlá. Ale proste mi to nedalo to aj tak ísť neskontrolovať. Začínal som byť poriadne paranoidný. čo ak náš systém niekto hackol? čo ak sa niečo pokazilo a mesto je v skutočnosti plné démonov a my o ničom nevieme? Zavrtím zľahka hlavou aby som zahnal tieto myšlienky a vojdem do haly. Do očí mi udrie pár nezaujímavých tienolovcov vykonávajúcich svoju prácu, no hlavne dvojica mojich súrodencov. Vždy neodolateľná čiernovlasá Izzy a ešte neodolateľnejší sarkastický blondák Jace. Ten Jace, ktorý utkvel v mojom srdci a narobil v ňom tak zbytočný rozruch. Nie nadarmo som názoru že emocie sú iba rozptýlenie. Pokojným krokom zídem pár schodov a dostanem sa tak k spomínanej dvojici* To je asi prvý krát čo si priznal a rozdelil zásluhy *prehovorím s pobaveným úsmevom ked si stúpnem medzi vás. V momente však opäť zvážniem a pohľadom prepálim obrazovku pri nás* Stále nič? *Prejdem prstami po dotykovej obrazovke aby som sa presvedčil o situácií. Nieže by som svojim súrodencom neveril, ale naozaj ma už začína zožierať to ničnerobenie, žiadna akcia ani povinnosti. Ja som bol snád aj "vyrábaný" z povinnosti a rodený pre povinnosti. Pred Izzy sa už samozrejme tvárim akoby sa nič v tréningovej hale nestalo. Dúfajúc a veriac že teraz o tom rýpať nezačne. Od displeja presuniem svoj zrak k blondákovi po mojej pravici* Kde si vlastne trčal? Prišiel si o možnosť nakopať mi zadok.