Byt Clary a Jocelyn

(Den D. Přesně tak by se daly nazvat narozeniny její dcery Clary. Právě dnes je jí osmnáct let. Skoro nemůže uvěřit, že už je na tomhle světě tak dlouho, stejně tak je pro ni až neuvěřitelné, že skoro dvacet let žije mimo svět Lovců stínů, ve kterém byla vychovaná. Nemohla si na lidský život stěžovat, měla svoje starožitnictví, ve kterém jí pomáhala Dot, čarodějka, měla Lukea, se kterým strávila většinu svého života i v Idrisu, protože to byl nejlepší přítel a Parabatai jejího manžela Valentinea. Při vzpomínce na něj jen hořce polkla. Když tak přemítala o tom všem, zajistila, že její civilní život byl i tak provázen světem, ve kterém žila 22 let. Stále se obklopovala lidmi, kteří nebyli obyčejní lidé. Možná se nemohla tak úplně zbavit svého minulého života, vzpomínek na něj, ale nikdy by nedovolila, aby její nostalgie nějak ublížila Clary. Jenomže už nemohla dál tajit, kdo je. Nemohla dál tajit, že patří do světa, o kterém neměla do té doby ani ponětí. Před pár dní našla Claryiny kresby plné run. Její dcera měla obrovský talent, nádherně kreslila, ale ten pohled na skicu plnou run ji poněkud znepokojil a jen ji utvrdil v tom, že je na čase, aby se Clary dozvěděla pravdu. Nemohla dál chodit za Magnusem, aby mazal Clary vzpomínky a potlačil její pud Lovce stínů. Dneska jí to všechno poví.
Vstala dost brzy, takže už měla hotové narozeninové cupcakes. Plánovala, že do jednoho z nich zarazí svíčku, aby si ji Clary mohla sfouknout. Nebyla naivní, nedělala se s obrovským dortem, protože jí bylo jasné, že Clary se o svých osmnáctých narozeninách zřejmě bude chtít bavit, na druhou stranu netušila, jak zareaguje na to, co se jí chystá povědět. Clary ještě spala a ona očekávala přítomnost Lukea každým okamžikem. Psal jí, že se rozhodně zastaví, protože chce být u toho, až Clary oslaví svých osmnáct. Luke jí byl tak velkou oporou, netušila, co by bez něj asi dělala. Byla mu vděčná za tolik věcí. Vždycky ji podržel, zůstal po jejím boku i po tom všem, co se stalo. Luke byl její světlo.
Seděla na pohovce a v ruce držela otevřenou krabičku, dárek pro Clary. V krabičce ležela stéla, stéla, která náleží Clary a ona jí ji hodlala dnes předat a k tomu jí vypovědět příběh. Už nemohla dál skrývat to velké tajemství. Očima doslova hypnotizovala stélu. Bylo takové ticho, všude.)

*Tichým bytom sa potichu rozľahne štrkotanie kľúčmi v zámke, otvorenie a následné zabuchnutie dverí od bytu. To prišiel do bytu Jocelyn Luke, osláviť osemnáste narodeniny Clary. S jemným zaštrngotaním položí kľúče na najbližší stolík. Je oblečený v ležérnom modrom tričku, s pohodlnými hnedými nohavicami a hnedými topánkami. V pravej ruke zviera darčekovú taštičku, ktorá sa mu pri chôdzi hompáľa pri nohe. Hnedými očami si ihneď vyhľadá Jocelyn, ktorá v tichosti sedí na pohovke. Usmeje sa.* Jocelyn...Ahoj. Dobré ráno. *Povie tichým hlasom, ako keby si uvedomoval, že niekto v byte ešte spí. Potichu prejde cez byt až ku nej, nakloní sa pobozká ju na obidve líca. Sadne si a darčekovú taštičku položí na zem k stolíku.* Clary ešte stále spí? *Opýta sa s úsmevom Jocelyn. Pri pohľade na stéle, ktoré Jocelyn drží v ruke, mu úsmev zmizne z tváre a nahradí ho vážny výraz.* Plánuješ jej o všetkom povedať a dať jej na narodeniny stéle? *Opýta sa, ale skôr to vyznie ako konštatovanie. Zľahka si vzdychne.* Nechám to na teba, Jocelyn. *Jemne prikývne a zaborí sa hlbšie do pohovky. Znova hodí pohľadom po Jocelyn.* Možno je už aj tak načase. *Na jeho tvári sa objaví menší úsmev.*

Skrz zatažené záclony do pokoje proniknou první paprsky slunečního světla, avšak ona už dávno vystoupila ze říše snů. Očima přechází ještě dost zatemněné koutky svého pokojíčku, který je vlastně už několik let pořád stejný, ale za to každý den je něčím novým. A dnes? Dnes je opět jiný, výjimečný, alespoň tak to cítí. S úsměvem vstane z postele a jde odtáhnout záclony, načež do bytu pustí i trochu čerstvého vzduchu nebo alespoň toho, co New York nabízí. Zastaví se u svého stolu a skicáků, které obsahují všelijaké kresby. V poslední době jsou to jedny a ty samé, nedokáže si pomoct, ale něco ji nutí do toho, aby je kreslila. Usadí se na židli, vezme tužku a aniž by nad tím nějak přemýšlela, tak nakreslí další znak. Potichu oddechujíc si prochází každý črt, každou linii a snaží se pochopit odkud se to v její mysli bere. Musela je někde vidět a oblíbit si je, když se jí zaryly až tak hluboko do paměti.

V koupelně proběhne rychlá hygiena, vlasy si nechá rozpuštěné v klasických spirálách a co se týče make upu, tak je velmi lehký. Vrátí se do svého pokoje, kde se začne přehrabovat ve svém šatníku, přičemž už vytáčí Simonovo číslo. K její ranní smůle jí to nezvedá, i když se jí nechce věřit, že by ještě spal, ale aspoň mu nechá vzkaz na záznamníku. „Hey, Simone. Doufám, že jsi právě teď ve sprše a nebo už na cestě k nám, protože dneska máme náročný den. Jo a musím ti předělat tu dodávku, to jméno kapely je strašné.“ Zasměje se mezitím. „Prosím, zavolej mi, ano? A nebo se prostě jenom stav.“ Položí hovor a vytáhne černé triko, které má připravené na dnešní party. K tomu upnuté džíny a mikinu, vlastně to ani nijak neřeší. Důležité pro ni je, aby byla s těmi nejbližšími a to bude. Mobil zastrčí do zadní kapsy kalhot a s úsměvem se vydá vstříc kuchyni a své mámě. „Mami!“ Zvýší hlas už na chodbě. Zabrzdí se při pohledu Luka a její mámy na gauči, ne, že by to bylo neobvyklé, ale ne pokaždé je najde takhle ráno pohromadě. Ovšem je za ně ráda, opravdu se těší z toho, že máma má někoho jako je on. Vždycky Lukea obdivovala, vždycky ji vynahrazoval to její prázdnější místo v srdci po skutečném otci. Avšak máma je máma a tu miluje nadevše. Proto jí i dokazuje to, jak moc si ji váží a jak moc je jí za všechno, co pro ni udělala vděčná. Není člověka, kterému by věřila více, ačkoliv hned za ní je její nejlepší kamarád. „Lukeu...dobré ráno vám dvěma.“ S úsměvem si to přikráčí skoro až k nim. Momentálně vůbec nemyslí na to, že jí je už dnes osmnáct. „Mami, neviděla jsi takovou krabičku s laky? Musím Simonovi předělat dodávku a nevím...“Zarazí se ve svých slovech, jelikož ji zahlédne položenou opodál na konferenčním stolku. „Záhada vyřešena.“ Usměje se nevinně. Trochu ji znervózňuje fakt, že se Simonem ještě neozval, ale zná ho natolik dobře, aby věděla, že ji dnes nezklame.

(Ani si neuvědomila, že Luke už je u ní v bytě. Bylo sice slyšet, jak se klíče derou do zámku a dveře se otevírají, ona ale momentálně moc nevnímala. Dalo by se říct, že si všimla, až když se Luke začal pohybovat po bytě. Vzhlédla od krabičky, kterou držela v ruce směrem k Lukeovi. Chtěla vstát a přivítat ho, ale on byl rychlejší. Už se k ní skláněl a daroval jí na každou tvář po jednom polibku. Byla vážně ráda, že ho vidí, proto mu věnovala zářivý úsměv a na chvíli zapomněla na ty starosti, které jí přináší rozhodnutí, že Clary všechno řekne.) Dobré ráno, Lukeu. (Opětovala mu jeho políbení na tvář. Luke mluvil tiše, jako by tušil, že Clary ještě spí. Nemoha říct, že by Clary byla nějaký velký spáč, že by snad spala až do oběda, ale ona vždycky byla vzhůru o něco dřív než její dcera, prostě tak byla zvyklá. Obě dvě ale byly ranní ptáčata, Clary dokonce i přes to, že často chodila ven se Simonem podporovat jeho kapelu, která se snad každý koncert jmenovala nějak jinak. Bylo to úsměvné, ale k Simonovi jí to nějak pasovalo. Měla nejlepšího přítele Clary opravdu v oblibě. Hlavně byla vděčná, že její dcera má někoho, s kým by mohla trávit čas a vůbec jí nevadilo, že je to zrovna kluk. Jiní rodiče by už možná šíleli. Ona ale znala svou dceru a ví, že v tomhle ohledu je opravdu zodpovědná.) Ano, Clary ještě spí. Jen ať si ve svůj narozeninový den klidně trochu pospí. (Pousmála se na Lukea. Byla si ale jistá, že její dcera nebude spát zase tak dlouho. Vlastně by se nedivila, kdyby se tu za chvíli objevila plná elánu. Pak jí úsměv z tváře vymizí stejně jako Lukeovi, když uvidí stélu. Podívá se na krabičku, kterou následně zaklapne a položí na stoleček.) Před pár dny jsem našla jednu její skicu. Byla plná run. (Podívala se na Lukea vážně.) Už jí to nemůžu dál tajit. Magnus s celým tím procesem stejně souhlasí návštěvu od návštěvy méně a méně. Je čas, aby se dozvěděla, kým je. (Semkne rty k sobě a po chvíli mohutně vydechne. Nebude to pro ni lehké říct všechno Clary, ale Luke je tu s ní.) Musím říct, že jsem vážně ráda, že jsi tady. (Vstane a chytne ho za ruce. Možná by proběhla i nějaká ta romantika v podobě dlouhých pohledů do očí, objímání a snad i polibků, ale to by je nesměla vyrušit její dcera. Jako by si to v duchu neříkala, je to taky ranní ptáče a už tu poskakuje a komunikuje jako hyperaktivní veverka, a to ještě neměla kafe.) Clary! Dobré ráno, zlatíčko. (Usměje se na ni široce a trochu se oddálí od Lukea, protože ji chce uvítat. Ona ale, jako by neměla ani žádné narozeniny, hned se zajímala o své náčiní na malování, konkrétně laky na auto. Věděla, že slíbila Simonovi, že si pořádně vyhraje s jeho dodávkou, ale že to bude dělat zrovna dneska? Otevřela ústa, aby jí odpověděla na její otázku, ale Clary si na ni odpověděla sama.) Lukeu, můžeš ji, prosím, na chvíli zastavit? Jako by snad ani nechtěla oslavit svůj velký den s námi dvěma a snažila se co nejrychleji zmizet. (Zasmála se a zakroutila při tom hlavou.) Simon na chvíli počká. (Rozhodla nakonec a vydala se ke kuchyňské lince, na které stály cupcakes. Zapíchla do jednoho svíčku, zapálila ji a otočila se směrem ke Clary.) Tohle je šťastný cupcake. Nejenže si musíš něco přát a sfouknout svíčku, ale musíš si taky na chvíli v klidu sednout a sníst si ho. (Podívá se na ni autoritativně. Jednak si s ní chce promluvit, ale na druhou stranu do ní taky chtěla dostat nějaké jídlo, aby se nevydala z domu hladová.) Všechno nejlepší, Clary! (Podá jí malý dortík do ruky a čeká, až sfoukne svíčku a konečně si snad sedne, aby jí mohla předat dárek a promluvit si s ní. Na to konto došla pro krabičku, kterou ještě před chvílí svírala v ruce a podá jí Clary. Čeká, až ji otevře, aby jí mohla všechno vysvětlit.)

*Opätuje Jocelyn vážny pohľad, keď zmieni Claryine kresby rún a Magnusové návštevy. Jemne prikývne na súhlas.* Máš pravdu Jocelyn, už je čas jej všetko povedať. *Keď zachytí Jocelynine obavy na tvári sa mu objaví chápavý pohľad.* Neboj sa Jocelyn, všetko bude v poriadku. Clary je už veľké dievča a pochopí to. *Znova prikývne aby Jocelyn upokojil, chytí jej malé ruky do svojich mohutných rúk a pevne ich stisne. Usmeje sa.* Vždy tu som pri tebe. *V tom však do obývačky vtrhne Clary, ktorá vôbec nevyzerá na to, že sa práve prebudila.* Clary! Dobré ráno! *Na jeho tvári sa objaví ešte väčší úsmev a vstane z pohovky. Chvíľku ju sleduje ako pobehuje po obývačke hľadajúc laky a založí si ruky na hrudi.* Hej oslávenkyňa, kamže sa tak ponáhľaš? Zostaň tu s maminou a so mnou, nech oslávime tvoje osemnástiny, čo ty na to? Príde aj Simon? *Žartovne nadhodí a sleduje ako Jocelyn prichádza s cupcakom, v ktorom je zapichnutá sviečka. S úsmevom na tvári prejde bližšie ku Clary a ku Jocelyn.* Všechno najlepšie, Clary! *Povie hneď za Jocelyn.* Už sa z teba stala veľká slečna, čo? *Znova žartovne nadhodí a sleduje obe ženy.*

Její načasování bylo přímo příšerné. Stihla si všimnout jejich vzájemné blízkosti, toho, jak se drží za ruce a proto se cítí lehce trapně za přetrhnutí jejich chvíle. Avšak je to i její byt, ne? Nemůže se hlídat každou chvíli obzvlášť, když nikdy neví, zda jsou spolu nebo ne. Luke bývá dost často pryč vzhledem k jeho práci a její máma je taky docela v tomhle nestabilní. Musí se rozesmát nad slovy mámy, která se snaží převézt konverzaci na její narozeniny. Není to tak, že by ji nezajímaly, ale má až příliš mnoho věcí naplánovaných a tak to chce všechno stihnout. Nehledě na to, že její nejlepší kamarád stále neodpovídá na zprávu, kterou mu zanechala. Ne vážně, tohle se mu nepodobá, jedině, že by měl domluvené nějaké překvapení a to doufá, že až tak daleko zacházet nehodlá. Přešlápne z jedné nohy na druhou a těká pohledem mezi dvěma hrdličkama, přičemž jim rozdává úsměv od ucha k uchu.

„Měl by tu být.“ Odpoví vzápětí mámě na to, že on počká. Jistě, chce s nimi strávit čas a rozhodně nechce mámu nějak odbýt, ale čím víc je starší, tím více má své vlastní záležitosti. Laky nechá lakama, raději. Však oni ji nikde neutečou a postojí tam ještě dobrých pár minut. Důležité je, že je vůbec našla a jsou k dispozici pro její další dílo. Mámu doprovodí pohledem do kuchyně, ale hned na to přesune veškerou pozornost na Lukea. „Měl by. Ty jsi o tom neslyšel? O tom strašném jménu pro kapelu, kterou Simon má. Potřebuji to, co nejdříve předělat na jeho dodávce. Na chvíli ale s vámi zůstat mohu.“ Když ona řekne na chvíli, tak to opravdu znamená na chvíli. Spojí ruce vepředu a přejede palci po prstech, když tak znovu sleduje mámu. Usmívá se na ni šťastně. Nejenom, že ji nikdy nezklame, ale taky udělá cokoliv, aby ji potěšila a tohle potěšující je. Vydá se směrem přímo k ní a úsměv z tváře nemizí, právě naopak. „To znamená šťastný cupcake? Já myslela, že to bude něco jako přát si a přání se mi vyplní. Jenomže já už všechno mám.“ Pokrčí rameny. Má nejlepšího kamaráda, nejlepší mámu, jejího nejlepšího přítele a má Dot. Dokonce se dostala na školu, kterou chtěla, co víc si může přát? Možná to, aby ten pocit, že je její život neúplný a že jí něco chybí zmizel a nikdy se nevrátil. Podívá se z jednoho na druhého při přání k narozeninám a oči se jí na moment zalesknou dojetím. „Mám vás ráda.“ Pronese spokojeně. Pohled přesune ke svíčce, kterou si prohlíží několik sekund, dokud nezavře oči a v další sekundě ji sfoukne. Pokud si něco přála a ona si přála, tak bude taky i jediný člověk, který bude vědět, zda se přání splnilo a nebo ne. Převezme si cupcake a hned na to mámu obejme. „Mám tě ráda, mami.“ Zašeptá k ní ve vřelém objetí. Po jisté době se odtáhne s krátkým uchechtnutím. „Jsem připravená na všechno.“ Zažertuje společně s Lukaem. Usadí se na pohovku, ale ještě se nezakousne do narozeninového koláčku, nýbrž přesune veškerou pozornost na krásně zabalenou krabičku. „Co je to?“ Nečeká na odpověď, jenom odloží cupcake stranou a rozbalí svůj dárek. Nahlédne do obsahu krabičky a vezme jakousi podivnou věc do rukou, kterou si začne prohlížet. „Vypadá to jako těžítko.“ Potěžká onu věc v rukou a přetáčí ji z jedné strany na druhou. „Víš, co je zvláštní? Dnes ráno jsem nakreslila podobnou věc.“ Přejede po tom samém ornamentu, který nakreslila dnes ráno. „Asi jsem to někde viděla.“ Nepřikládá tomu žádný význam a proč by měla? Je to jenom nějaký znak.

(Tak ráda viděla svou dceru šťastnou a spokojenou. Clary možná nestála o nějaké dárky a bujaré oslavy se svou matkou a jejím přítelem, ale na druhou stranu ji tohle jistě potěšilo. Viděla to na ní. Ona sama samozřejmě nechystala žádnou velkolepou oslavu s balónky, dortem s třemi patry a zpívánky Happy Birthday. Clary není pět. Ale takováhle malá interní oslavička ji opravdu nezabije. Navíc, ona ji porodila, tak má snad právo alespoň na malou chvíli být na narozeniny se svojí dcerou, i když ona by nejraději už teď byla pryč a lítala by po venku někde se Simonem, už byla velká, v pubertě, takže ji nemohla jen tak zadržet. S Clary ale i tak byla vždycky domluva a dokázalo se na ni spolehnout. Měly spolu spíše kamarádský vztah, i když někdy samozřejmě taky musela být autoritativní matkou. Všimla si dojetí v Claryině tváři. Musela se nad tím usmát. Tolik svou dceru milovala a chránila by ji za každou cenu. Ona to i dělala. I za cenu, že ji Clary bude nenávidět za to, že jí lhala, že zamlčela pravdu o svém životě, že jí neřekla, kým je. Ale bylo tu až příliš rizik, ona se musela stáhnout do ústraní. Nemohla riskovat, že by ji našel... Valentine. Dařilo se jí skrývat už osmnáct let a doufá, že i když Clary řekne pravdu, i nadále se Valentineovi nepodaří je najít. Usmála se, když Clary řekla, že je má ráda. Sledovala, jak sfoukává svíčku a pak se nechala obejmout. Samozřejmě opětovala Claryin stisk paží kolem svého těla.) Já tebe taky, holčičko. (Nakonec se od sebe odkloní. Pousmála se nad vzájemným hašteřením Lukea a Clary a nakonec se dostali až k tomu, co se dnes odhodlala udělat. Předala jí stélu. Nechala Clary, ať si ji prohlídne. Těžítko, zajímavá teorie, ale byla tak strašně daleko od pravdy.) Ne, ne, není to těžítko. Říká se tomu stéla. Je to velice starý předmět. Patří naší rodině a já bych chtěla, abys ho měla. Ber to jako rodinné dědictví. (Trochu zvážní. Teď přijde ten okamžik, kdy si s ní o všem promluví, kdy jí všechno řekne. Byla ale ráda, že tu není sama, že je tu s ní Luke. Věnovala mu jeden ze svých pohledů, jako by se opravdu chtěla ujistit, že dělá správnou věc.) Víš, Clary... (Vrátila se pohledem zpět na svou dceru.) Chtěla bych si s tebou o něčem promluvit. Týká se to i tvého dárku, který si ode mě dostala...

*Uprie pohľad na Clary a založí si ruky na hrudi. Zamračí sa.* Názov Simonovej kapely? Nie. Nepočul som o ňom. *Na minútku sa zatvári dezorientovane a zjavne netuší, o akom názve Clary hovorí, ale pri zmienke o prerobení Simonovej dodávky sa schytí, rýchlo zoberie darčekovú taštičku do ruky až to v nej zacinká kovovým zvukom a s úsmevom podíde ku Clary.* Ja že...keby ti došlo tvoje maľovacie náčinie. Tak som ti kúpil pár sprejov. *Znova sa usmeje a podá Clary darčekovú taštičku.* Aj my ťa máme radi. *Prikývne na Claryine slová. Pri Claryinej zmienke o ťažítku zadrží smiech, ale snaží sa tváriť veľmi vážne. Na slová Jocelyn prikyvuje a venuje jej jeden pohľad, ktorým jej vyjadruje podporu.*

*Před nějakou chvílí dostal od Clary vzkaz na záznamníku. Slyšel ho až moc dobře, i přesto, že na něj pršela voda ze sprchy. Hned, na to z ní vyskočil tak, že uklouzl částečně na koupelnové rohožce a rozplácl se na podlaze. Dostal se až k mobilu a poslechl si celý vzkaz.* /Musím sebou pohnout. Dneska to bude něco, má narozeniny./ *S úsměvem na tváři se osuší a najde čisté oblečení. jak si obouvá boty, ještě do něčeho párkrát nabourá a shodí i nějakou vázu, která je podle všeho plastová, když se neroztříštila. Nastoupí do auta a už míří za Clary, k ní domů. Zaparkuje před jejich bytem, urychleně vyskočí a běží do bytu.* Clary! *Vykřikne, jakmile vtrhne dovnitř a rovnou ji i obejme.* Všechno nejlepší. *Pevně ji přitiskne k sobě, i přesto, že v ruce svírá malou krabičku.* Zdravím. *Pozdraví s úsměvem Jocelyn i Luka.* Měli bychom vyrazit. Jdem slavit. *Řekne směrem ke Clary a poupraví si své brýle.*

Na krátký okamžik vrhne po mámě vyčítavý pohled, že se ještě nestihla vyjádřit k tomu příšernému jménu, co vymyslel Simon své skupině. A proč se tomu diví? Protože její máma je malý twitter stalker a chce jejímu nejlepšímu kamarádovi vždy udělat radost tím, že mu reetwetne jakýkoliv tweet, i když je třeba úplně šílený. Ale takový on je a právě proto ho má nade všechno ráda a lepšího kamaráda by si ani nemohla přát. Nadechne se zhluboka a věnuje mu svou pozornost. „Jmenují se Výplach šampaňským. Pravděpodobně mu to přišlo cool.“ Koutky jí cukají do strany jenom, když to vysloví.

V matčiném objetí se vždy cítila v bezpečí. Na moment zavře oči a užívá si vřelého mateřského objetí, než se sama rozhodne odtáhnout a věnovat matce ještě jeden ze svých typických úsměvů. V první řadě přijme dárek od Lukea. Ihned do dárkové taštičky nahlédne a prohlédne si sadu sprejů, které dostala. U jeho slov se musí zasmát a několikrát na to přikývne hlavou, kterou následně nahne do strany, když si ho tak prohlíží. „Děkuji. Hm a není to náhodou protizákonné? Jako to, že vlastně policajt mi dává povolení k vandalismu.“ Tentokrát zase provokuje trochu ona, ale to už asi k nim patří. Právě proto ho měla vždy ráda, protože si s ním dokázala o všem popovídat a jejich konverzace jsou uvolněné. Především dělá mámu šťastnou a to je asi nejvíce. Přesune se k dárku, který dostala od mámy. Je to pro ni netradiční, jelikož nikdy nic podobného nedostala a vlastně se ani u toho netvářila docela vážně. Potěšilo jí to, to ano ale i z velké části zaskočilo. Zkrátka dodnes to byly takové ty typické dárky, které dostává většina dětí. „Stéla.“ Zopakuje po ní. Předmět si se zájmem prohlíží a především ornament, který je až převelice známý. Stále však tomu nedává žádný větší smysl než to má. „My máme nějaké rodinné dědictví?“ Překvapeně se na ni podívá a na rtech ji stále hraje úsměv. Nerozumí tomu, proč to máma bere tak vážně. Samozřejmě, že si to nechá, protože to má význam, ale nikdy předtím neslyšela o nějakém dědictví, co se předává z jednoho na druhého. Skoro hned ji přeruší v promlouvání. „Mami...“ Osloví ji jemně. „Líbí se mi, opravdu. Nechám si ho, ale můžeme si promluvit později?“ Má tušení, že ji chce upozornit na to, aby to brala vážněji. Jenom ji ujišťuje, že ji nezklame. S nadšením vyskočí z pohovky, jenom co zaslechne Simona a ještě se otočí jednou na mámu. „Později.“ Zopakuje znovu, jako kdyby to mělo být nějaké ujištění. Prakticky padne Simonovi do náruče a s úsměvem se odtáhne. „Děkuji. Už jsem se bála, že si nedostal můj vzkaz.“ Pohledem na krátký okamžik sjede někde k jeho ruce ve které svírá krabičku, ale raději na to neupozorní. Vlastně ani nechce rozbalovat další dárek před mámou a Lukem. „Jasně, jenom vezmu svoje náčiní, protože bez něj nehodlám odejít. Přidá se i Maureen?“ Mezitím si zastrčí stélu do kapsy kalhot a v rychlosti sebere jak krabici s laky, tak i dárek od Lukea, protože se i ty jeho budou jistě hodit. „Přijdu později a slibuji, že potom si promluvíme. Ale dneska jsem biologicky i právně plnoletá, tak toho musím využít.“ Pronese ještě k mámě a následně chytne Simona za paži o kterou se zahákne a zamíří směrem ke dveřím, kde následně vyrazí do ulic New Yorku.

(Samozřejmě, že věděla o novém názvu Simonovy kapely, ale taky na druhou stranu tušila, že tenhle název se asi neudrží dlouho... jako ten před tím a ten ještě před tím. Ale měla Simona ráda a samozřejmě ho v jeho uměleckých záměrech ráda podporovala. Dokonce, a to se její dcera nesměla dozvědět, protože by to někdy mohla použít proti ní, se Simonem někdy vymýšlela jména pro kapelu, když tady čekal na Clary, až se odněkud vrátí. Vlastně bývalý název kapely byl její nápad. Plesnivé okurky. Nadhodila to jen tak v žertu, protože věděla, jak měl Simon rád šílené názvy. Jenomže on se mu ten název opravdu líbil. Naštěstí o tomhle Clary nevěděla a vědět nebude. Byla ráda, když se přešlo k tomu slavnostnímu aktu a už se neprobíralo jméno Simonovy kapely. Luke se rozhodl dát Clary spreje, takže nakonec z ní bude mít sprejerku graffiti? Pod rouškou noci se bude schovávat, aby si mohla pomalovat nějakou stěnu?) Jsem si jistá, že ty spreje nejsou jen na graffiti, že Lukeu? Nehodláš mi tady z dcery udělat kriminálnici, abyste měli koho zatýkat, že? (Zasmála se. Věřila své dceři, takže by jí ani ve snu nenapadlo, že by snad někde po nocích vytvářela něco nezákonného. Jenomže ten pocit pobavení rychle vymizel, jakmile měla předat svůj dárek ona. Stéla a ještě jeden poutavý příběh navrch. Vlastně by z toho mohla být celkem úspěšná kniha, kdyby to vše nebyla pravda o jejím životě.) Ano, stéla. (Utvrdí ji v tom, že to řekla zcela správně. Zmíní se taky o rodinném dědictví. Stéla je klíčem k údělu, který jejich rodinu provází, ale ona o něm doposud neměla ani ponětí, to chtěla dnes změnit. Clary už je vážně dost vyspělá na to, aby si to vyslechla a snad i pochopila. Tedy nepochybuje, že pochopí, co jí řekne, ale toužila po tom, aby pochopila ji, proč to před ní vše zatajila.) Ano, máme rodinné dědictví, Clary. Je to velmi důležité. (Mluví zcela vážně, ale taky začíná pozorovat, jak pomalu ztrácí taky zájem svojí dcery o nějakém dalším povídání. Jenomže tohle prostě nemohla říct jen tak v žertu.) Clary... (Vydechla, chtěla pokračovat ve své řeči, ale z toho ji vyrušil rámus. Simon vrazil do bytu hlava nehlava. Hrozně se lekla, až musela popadnout dech a dokonce zhluboka vydechnout. Kéž by tak bylo zamčeno... Vzhlédne k Simonovi, který právě objímal Clary.) Ahoj, Simone. Víš, jak by se měla jmenovat tvoje kapela? Nečekaný Infarkt. Přemýšlej o tom. (Zakroutila hlavou a nakonec se zasmála. Ten kluk byl k neutahání ještě víc než Clary. Tušila ale, že je po rozhovoru matka a dcera. Jakmile vešel Simon, neměla už nejmenší šanci, i když z toho byla mírně rozladěná. Ale vydržela to osmnáct let, ten jeden den to ještě taky zvládne.) Dobře, Clary... promluvíme si potom. (Dodá smířeně a už jen pozoruje svou dceru, jak si bere spreje a mizí se Simonem pryč. Jakmile oba zmizí v nedohlednu, otočí se zpět na Lukea.) Tolik k respektu dcery k matce. (Dodá odevzdaně. Stále se v sobě přesvědčuje, že to počká, že si s Clary promluví o tom všem večer, potažmo zítra ráno, něco v ní ji ale hlodá, že měla Clary zastavit a promluvit si s ní teď, a ona jen doufala, že to není předzvěst něčeho špatného.)

Neboj, dostal jsem ho. *Zářivě se usměje na Clary a otočí se k Jocelyn.* Popřemýšlím o tom, určitě. *Vážně přikývne, ale v očích mu hraje veselost nad dnešním dnem. Clary oslavuje sladkých osmnáct let, plnoletost. Otočí se na Luka a pomocí dvou prstů naznačí gesto sleduju tě, načež se na něj zářivě usměje.* Jasně, už na nás čeká. Vem si, co potřebuješ a letíme. *Odvětí ještě ke Clary. Těší se, že přemalují jeho dodávku, která už to značně potřebuje.* /Biologicky?/ *Nadzvedne nad tím obočí, ale radši to nekomentuje. Skoro mu i vypadne krabička z ruky, když ho Clary popadne za paži.* Mějte se, rád jsem vás viděl! *Houkne na Jocelyn a Luka, které nechávají za sebou.* Mám pro tebe dáreček, když máš tak výjimečný den. To se prostě bez dárku neobejde. *Řekne Clary s nadšením jemu vlastním, načež ji krabičku vloží do rukou.* Doufám, že se ti bude líbit. *Má jemný úsměv, když ji tu krabičku se slovy předává, ve které se ukrývá nová sada uhlů na kreslení. Pak už s ní mizí v ulicích New Yorku.*