Jocelynino starožitnictví

(Luke byl odvolán k nějakému případu, tolik k jeho dni volna na Claryiny narozeniny. I když Clary stejně byla někde se Simonem. Alespoň by ona nemusela zůstat sama a mohla se těšit přítomnosti Lukea, i když díky tomu, že se rozhodla Clary říct pravdu a že se tak úplně nezadařilo, by asi nebyla tou nejveselejší a bezstarostnou společností, takže nebyla ani moc zklamaná, když musel Luke odejít. Zůstala v bytě sama se svými vnitřními démony, kteří se drali na povrch. To ticho bylo mučivé, sluneční paprsky, jako by se jí snažily odsoudit a pálily ji na kůži. Ne, tady uvnitř v tom vákuu to nevydrží. Možná, že by přeci jen byla o hodně radši, kdyby Luke nemusel do práce a ona si s ním o tom všem promluvila víc do hloubky. Bojovala s nutkáním Clary napsat, aby se vrátila domů, aby jí všechno mohla povědět, ale neudělala to. Její dcera slavila osmnácté narozeniny, bylo přirozené, že šla ven se svými přáteli a nechtěla trávit den se svou matkou a jejím přítelem. Tenhle věk, kdy stála o velký dort se svíčkami a okolo měla hromadu dárků, už byl dávno za ní. Nakonec sebrala klíče od bytu a vyrazila ven. Vlastně nešla vůbec daleko. V přízemí měla svůj krámek. Starožitnicví. Nepracovala sama, střídala se tady se svou kamarádkou Dorotheou, které tu neřekl nikdo jinak než Dot. Dot byla Podsvěťan stejně jako Luke, akorát ne vlkodlak, ale čarodějka. Vešla do krámku a věnovala Dot za pultem úsměv, i když poněkud ustaraný.) Ahoj, Dot. (Nikdo jiný než ony dvě v krámku nebyl, takže přešla k pultu, opřela se o něj lokty a povzdychla si. Pak věnovala svůj pohled čarodějce za pultem.) Rozhodla jsem se Clary říct pravdu. (Odmlčela se na chvíli.) Jenomže se mi to nepovedlo úplně tak, jak jsem si představovala. Zmizela se Simonem, aniž bych jí něco vlastně vysvětlila. Stihla jsem jí předat stélu a to bylo všechno. (Postěžovala si. Když tu není Luke, mohla si promluvit alespoň s Dot, protože ona taky ví o všech strastech, které ji trápí.)

I když se to nezdálo Dot měla více starostí než se na první pohled jevilo. Navíc si moc dobře uvědomovala že dnes jsou narozeniny Clary, dcery její dobré kamarádky. S tím také přichází ona tíživé tajemství o světě podsvět'anů. Sama Jocelyn nijak nesoudila, naopak chápala proč to před Clary chtěla udržet v tajnosti. Zrovna balila dárek pro Clary do úhledné krabičky vykládané sametem. Pousmála se když vešla Jocelyn do obchůdku. "Jocelyn, konečně jsi se na mě přišla podívat." pousmála se mírně a přivítala se s ní. Překvapeně pozvedla obočí když pronesla že se chystá říct Clary pravdu. "Dobře, ale to je skvělá zpráva. Jen na ní jdi opatrně, mohlo by to pro ní být dost.. šokující. Clary je mladá citlivá dívka. Byla bych nerada kdyby skrývání vašeho tajemství nějak poškodilo váš vztah." povzdechla si tiše. Dot se vždy starala o Jocelyn a Clary, byly pro ní jako rodina. Proto co trápilo Jocelyn trápilo i Dot. "Neboj se, dopřej jí ještě jeden den jako normální lidské dívce. Potom co se dozví o tom kdo skutečně je nepochybuji že.. se vše změní. A já doufám že jen k dobrému." pomalu k ní přešla a jemně jí objala jako znamení toho že jí podporuje. Věděla jak se s tím v průběhu let prala a jak jí dalo zabrat aby vše před Clary utajila. Nebylo to vůbec snadné a každý rok to bylo těžší a těžší.

(Skvělá zpráva. Nebyla tas až tak jistá, že je to skvělá zpráva, jak tu Dot tvrdila, ale Clary samozřejmě měla právo vědět, kým je. Nemohla jí lhát donekonečna, nemohla nechávat upravovat její vzpomínky, už to víc po Magnusovi nebude žádat. Ona sama se samozřejmě za svůj původ nestyděla, vůbec tu nešlo o to, jaká krev jí kolovala v žilách, spíš tenhle problém nastával u Clary, protože její otec nebyl hrdinný hasič, který zahynul při požáru, jak jí to vždycky říkala, její otec vlastně nebyl vůbec mrtvý. Myslela si to dlouho, ale měla jisté zprávy o tom, že Kruh je znovu aktivní, že přívrženci jejího manžela Valentinea znovu sbírali síly. Tohle nemohla být náhoda, on je naživu. Snažila se Clary chránit hodně dlouho, ale přišla do věku, kdy jí spíš může ublížit nevědomost než to, že bude vědět, kým opravdu je.) Nevím, jestli je to tak skvělá zpráva, ale Clary si to zaslouží vědět. Nechci ji nějak vyděsit, nechci to na ni vychrlit, ale potřebuju jí sdělit, kdo je, kdo jsem já. (Vydechla a prsty levé ruky si promnula oči. Byla unavená. Ano, opravdu. Osmnáct let udržet takové tajemství a mít se před vším na pozoru, to člověka vyčerpá. Pohled nedržela sklopený dlouho, za chvíli zase vzhlédla k Dot.) Chci jí to všechno nějak vysvětlit, odpovědět ji na každou její otázku, ale jednoho se obávám... Valentine... (To jméno vysloví s neskrývaným odporem. Někdo, koho dřív opravdu milovala, se jí hnusil do morku kostí. Jak jen mohl udělat všechno, co udělal, jak jen mohl experimentovat s jejich dítětem... Jonathan... udělal z něj zrůdu!) Jak jí mám říct, kdo je jejím otcem? Pouhá myšlenka na něj se mi hnusí. (Svěří se Dot se svou největší noční můrou v tomto směru. Všichni věděli, čí žena byla. Tedy všichni ze světa Stínů a Podsvěta. Kdyby nemaskovala svoje runy, byl by patrný i červený kruh na jejím krku. Ano, i ona byla členkou Kruhu, ale hořce toho litovala.)

Musela se nadechnout a zamyslet se nad tím jak Jocelyn poradit. "Jsem si jistá že to Clary přijme, možná.. se trochu bude zlobit. Ale nejlepší by bylo kdyby jsi přestala maskovat runy. Až je uvidí, nepochybuji o tom že se tě na ně zeptá.. a pak jí říct o lovcích, o tom kdo je ona a až potom o Valentinovi. Kdyby jsi jí prvně řekla o jejím otci, mohla by být naštvaná.. nebo by mohla chtít pryč a ty by jsi nejspíše neměla šanci jí to vysvětlit." povzdechla si tiše. Byla nerada když se musela Jocelyn celé ty roky trápit. Bohužel to ale bylo pro bezpečí Clary i jí samotné. Sama moc dobře věděla že Valentineovi muži se chystají a sbírají síly. Možná právě proto byl dobrý nápad to Clary sdělit. Kdyby si jí Valentine našel dříve a prozradil to Clary, mohlo být její vztah s dcerou nenávratně zničený. "Řekni jí vše o tom co udělal. Nemyslím si že by bylo dobré jí něco zamlčovat. Neboj se jí tedy říct i o těch příšerných věcech. Je to tvá dcera, naše malá Clary, tedy ted' už spíše velká. Určitě se s tím popere a bude nejlepší když přitom bude mít po svém boku tebe."

(Zamyslela se nad tím, co jí Dot říkala. Vlastně to dávalo smysl, měla pravdu. Ne, že by snad čekala na svou dceru s tím, že by měla runy odhalené, ale jakmile přijde a ony dvě si sednou, mohl by to být opravdu dobrý začátek. Odhalení run, vysvětlení, co znamenají, proč je má, k čemu slouží, kým vlastně je, kým je Clary, že všechny ty obrazce, které poslední dobou kreslí, nejsou jen něco, co podléhá její fantazii. Mají reálný základ, jsou to runy, které používají Lovci stínů z různých důvodů.) Máš pravdu. Bude nejlepší začít nějakým hmatatelným důkazem, něčím, co by Clary viděla na vlastní oči. Mohla by si taky docela dobře myslet, že jsem se pomátla, kdybych jí začala vyprávět o Lovcích stínů a vlastně jsem jí ani nic neukázala z jejich světa. (Jejich světa. Už o Lovcích stínů ani nemluvila jako o svém vlastním světě, protože ona žila velkou řádku let jak civil. I když ne jen tak obyčejný civil. Byla pravda, že někdy jí ten život chyběl. Adrenalin, vzrušení, hbitost a síla, ale vyměnila to za něco mnohem cennější. Za klidný život se svou dcerou, kterou milovala nade všechno.) Valentine rozhodně není téma, kterým bych chtěla začít a ani jím nezačnu. Řekla bych, že si ho nechám až na konec. Taková třešnička na dortu, i když bych to třešničkou vlastně ani nenazvala. Spíš trpká pachuť nekvalitního vína. (Ušklíbla se a zakroutila hlavou. Není jednoduché mluvit o Valentineovi. Ani teď se jí o něm nemluvilo moc dobře. Když říkala Clary o tom, že její otec zahynul při požáru, opravdu si to myslela. Myslela si, že Valentine zemřel spolu s jejich synem při požáru jejich sídla, ale upravila si to. Nemohla Clary prostě říct, že byl její otec příšerný muž. Vykreslila ho proto jako hrdinu. Teď bude muset Clary vzít její iluze o svém otci. Tohle na tom bude to nejhorší, to věděla.) S vidinou toho všeho, co jí budu muset říct, mi pravda o jejím otci dělá vrásky největší, ale když už jsem se rozhodla, že jí řeknu pravdu, musím to udělat se vším všudy, i když bych nejraději fakt o Valentineovi zamlčela a živila v Clary dál tu iluzi toho, že její otec byl hrdinný hasič, který zemřel při jednom z požárů, když zachraňoval životy. (Uchechtla se tomu, protože jí přišlo absurdní, co vlastně vymyslela. Když si představila svého muže, který nebyl ani zbla takový hrdina, i když si to o sobě myslel, protože věřil tomu, že smrtí všech Podsvěťanů prokáže všem službu. Pohled jí utkvěl na vitríně pod ní. Ručně malované karty. Její práce. Pohárové eso... nikdo netuší, co se v téhle kartě skrývá, nikdo kromě ní. Tak nějak potají doufala, že by ty karty někdo koupil, tudíž by už ani ona netušila, kde se Pohár smrti ukrývá. Bez Poháru smrti Valentine a Kruh nikdy nemůže vyhrát.)