Pandemonium

Její nejlepší kamarád ji nikdy nezklamal. Dokonce ani dnes ne s dárkem k narozeninám. Ačkoliv by byla ráda i jenom za jeho přítomnost, protože on ji dělal dny lepšími. Jejím darem bylo jenom to, že ho má ve svém životě a to je jediné, co chce udržet napořád bez ohledu na to, co jim přinese budoucnost. Věnuje mu ten nejkouzelnější úsměv, který dokáže ze sebe právě teď vydat a převezme si malou, zato však úhlednou krabičku. „Máme oba výjimečný den. Ty máš dnes koncert s kapelou a to se taky počítá.“ Poukáže na něj a veledůležitě zamrká, jako kdyby chtěla, aby si to uvědomil a celý den nebyl jenom o ni. Zpomalí v chůzi, prsty uchopí okraje a s nadšením otevře víčko. Stačí jí pár sekund na prohlédnutí dárku, než se zaměří svýma hnědýma očima na něj. „Děkuji, Simone. Jsou perfektní.“ Pronese dojatě a hned na to ho silně obejme. Zůstává jistou dobu v jeho náručí. S tichým výdechem opustí jeho osobní prostor. „Tak pojď, ještě nás čeká hodně práce. Dodávka nepočká.“ Se smíchem se rozejde rychlejším krokem do víru velkoměsta.

Dodávku se jim nepodařilo ještě předělat, stejně tak jako změnit ten hrozný název kapely. Někdo jako Simon by rozhodně neměl mít tu čest pojmenovávat kapely...nebo cokoliv jiného. V odpoledních hodinách si zašli ještě s další kamarádkou Maureen na oběd a následně proběhl koncert, který si užila naplno. Ve večerních hodinách stojí u klubu jménem Pandemonium ještě ne zela rozhodnutá, jestli se jí chce dovnitř a nebo zvolí něco klidnějšího do posledních narozeninových hodin. Stojí před dodávkou a v ruce svírá sprej, který použila na přemalování všeho, co tam bylo předtím a na jazyku má slova, která chtějí už po celý den vyjít napovrch, ale zatím jim nedala prostor. Zaseknou se jí v hrdle o to více, když zjistí, že tam nakreslila jeden z těch ornamentů, které v poslední době čmárá na papíry pořád. „To je divné. Ani jsem to nechtěla nastříkat. Tohle už se mi stalo za dnešek podruhé, věřil bys tomu?“ Otočí se ke svému nejlepšímu příteli. „I máma se chovala ráno divně. Nepamatuji si, kdy jsem ji naposled viděla takhle vážnou. Pořád chtěla se mnou o něčem mluvit. Myslím, že to přehání s tím, jak je v poslední době ochranářská.“ Natáhne ruku jeho směrem, aby schoval sprej, který už jistě nebude potřebovat, jelikož je práce dokončená.

*Clary. Dívka, která byla jeho nejlepší kamarádkou i tou do které se bezhlavě zamiloval. Vždy při sobě stáli a pomáhali, a tak to chce i dál. Stát po jejím boku, i kdyby jen jako kamarád. Až moc dobře věděl, že její vášeň je v kreslení, proto se rozhodl pořídit černé uhly, se kterými ji viděl tak často kreslit. Nad jejími slovy musí trochu protočit oči, ale věnuje ji jeden ze svých okouzlujících úsměvů.* Ale tvé narozeniny jsou tu jen jednou ročně. Takže ty si tu dnes ta hlavní. *Oplatí ji s významným pohledem, aby ji vysvětlil, že on ještě bude mít i další koncerty. Ale její narozeniny? Jsou jednou za rok, a navíc dnes jsou to osmnáctiny! To je prostě významný den, který se nebude opakovat! Sleduje, jak rozbaluje malou krabičku a musí se usmát, nad jejím dojetí.* To je maličkost, Clary. *Sevře ji v pevném objetí. Skoro ani nevnímá, když se od něj odtrhne a omámeně se na ni dívá.* Dodávka? *Optá se zmateně, ale naštěstí ji nedá možnost zareagovat.* Jasně, dodávka! *Řekne ještě a musí se nad sebou zasmát, jak ho omámila a byl úplně mimo.* /Dodávka, jasně. Jsem cvok./ *Rychle se vydává za ní, aby mu nezmizela z očí.*

*Hned po obědě, u kterého se k nim připojila i Maureen, proběhl koncert. Bylo to jako vždy úžasný. Clary se na něj z pódia dívala a on si připadal v sedmém nebi. Později večer se konečně přesunuli ke klubu Pandemonium. Nebyl si jistý tím, že tohle je zrovna nejlepší nápad, ale pokud tam budou chtít, jde rozhodně s nimi. Pozoruje Clary, jak mu upravuje dodávku podle jejího gusta a všimne si zvláštního ornamentu.* /Co to je?/ *Dívá se podezřele na ten ornament, než na něj Clary promluví.* Podruhé? To je dost divné, nemyslíš? *Převezme od ní sprej a schová ho do batohu.* To jsou prostě mámy, ty musí být ochranitelský. Třeba tě chtěla připravit na nějaký suprový dárek a hrála přitom vážnou, aby si byla pak ještě víc překvapená. To je možné, ne? *Podívá se na ní vtipně, a pak i na Maureen, která s ním se smíchem souhlasí.*

*Odoberal som sa do zbrojnice a svojej izby kde som sa dôkladne vychystal. Nikdy nič nepodcením. Rovnako ani teraz. Na telo si nanesiem pár nových rún na výdrž,silu,obratnosť v boji, no hlavne neviditeľnosť pred civilmi a tak podobne. Rovnako si vezmem okrem luku a tetivy aj dýku. Oboje za pomoci stély zarunujem aby sa to akýmsi "kúzlom" skrylo, až do môjho odvolania. Oblečiem sa veľmi jednoducho. čierne nohavice, rovnako čierne tričko, čo doplním ešte rozopnutou koženou bundou a na rukách kožené, rovnako čierne rukavice bez prstov. Aj tie som mal viac menej z donútenia. Nechcel som mať zasa doráňané hánky od bitky. Ja som si nikdy nedával záležať na obliekaní a celkovo vzhľade narozdiel od mojich súrodencov. Vždy som sa obliekal veľmi jednoducho a v podstate aj rovnako. Nejaké tie obyčajné tričká, sem - tam košeľa, či vyťahaný sveter. Sústredoval som sa na dôležitejšie veci, než je môj vzhľad. Práca bola u mňa na prvom mieste. Teda druhom, na prvom bola vždy rodina. Ked som bol vychystaný podarilo sa mi získať všetky potrebné povolenia na misiu, pretože bez toho by som do toho nešiel. Dávam si dôkladne záležať na pravidlách a zákonoch. Nedaj anjel, aby sa nejaké porušilo. Ked je všetko ako má byť počkám svoj tím a teda svojich súrodencov v hale odkiaľ spoločne vyrazíme do Pandemonia. Presnejšie teda zatiaľ pred daný nočný club. Svoj mobil mám stále v pohotovosti. čo sa aj vyplatilo ked zapípal. S vážnou tvárou si prejdem správu na ňom a rovnako vážny pohľad upriem na Jacea a Izzy* Veci sa začínajú komplikovať. *Oboznámim ich oboch a natočím k nim displej svojho dotykového mobilu, aby som im ukázal fotografiu* Náš démon opäť zmenil podobu. Tentokrát na čosi takéto. Starší pán ázijskej rasy ako môžte vidieť. Mení podoby skutočne rýchlo. *Zamračím sa nespokojne a mobil zasa odložím do vrecka, tak aby pri prípadnej akcií nevypadol, alebo sa nepoškodil* To ale nieje všetko. Vysáva krv z obetí. Ako upír. Našlo sa pár civilských tiel, totálne vysatých ako krabičkový džús. *Pokračujem prísnym tonom a pri tom porovnaní čo som dal ohrniem nosom. Samému mi to prišlo nechutné, no hlavne mi to prišlo zaujímavé. Krv z civilov vždy vysávali iba upíry. Dolnosvetania. Nie démoni. Tí boli naučení rovno zabíjať. Tak prečo by sa niečo menilo? Rozhodne si ich nato niekto najal* Ich výmysel to určite nieje takže okrem toho, že toho démona musíme zastaviť a zabiť, musíme hlavne zistiť pre koho pracuje. Preto vás žiadam o absolútnu opatrnosť. žiadam, aby ste démona ihned nezabíjali. Aby sa nám z neho podarilo dostať informácie. Na čo by som rád využil tvoj šarm a charizmu. *Pozriem na svoju čiernovlasú charismatickú mladšiu sestru* Ked už si sa tak nahodila chcelo by to, to trochu využiť. *Mierne nadvihnem kútik do úsmevu* To isté platí pre teba Jace. *Pokračujem vážne a presuniem prísny pohľad svojich hnedých očí na svojho Parabataia* Ak si démon vezme podobu ženského tela, rozptýlenie zostáva na tebe. *Oboznámim oboch súrodencov s plánom* čo sa týka mňa budem sa podľa toho pri vás držať v úzadí a v správnej chvíli zaútočím spolu s vami. A bualá, misia splnená. Nejaké otázky? *Upriem pohľad na svojich súrodencov pričom pohľadom preskakujem z Izzy na Jacea so spýtavým pohľadom. Ako vždy chcem mať všetko dokonalé čo sa misie a rozkazov týka. Preto netreba nič podceniť ani nechať na náhode. Ale viem, že aj ked to moji súrodenci neberú tak príliš vážne ako ja a občas si pri práci aj zažartujú, rozhodne sa na nich vždy môžem spoľahnúť. Vždy urobia maximum pre dobre odvedenú prácu. Nepochybujem, že teraz tomu bude inak. Zvlášť ak po nich žiadam aby využili svoje prednosti. V čom teda obaja priam vynikajú*

(Žádný z Civilů je nemohl vidět. Ne, pokud to sami nedovolili, ale jelikož byli na misi, která teď pro ně byla priorita číslo jedna a potřebovali se ni soustředit, tudíž si nemohli dovolit, aby je rozptylovali obyčejní lidé. Navíc rozhodně by asi nepotřebovali, aby někdo sledoval, jak zabíjejí démona. Byla poseta runami. Některé byly staršího data, permanentní runy, které nemizely, jiné byly nově vytvořené stélou. Teď ale všechny její runy byly skryté pod dlouhým kabátem. Ještě nebyl čas, aby se odhalila... Vystopovat démona pro ně nebyl problém, měli z centrály kvalitní informace, aby ho rychle našli, až dorazí na místo. Démon se pohyboval blízko klubu Pandemonium. Samozřejmě nemohli s jistotou vědět, že démon zamíří do tohoto klubu, ale bylo to dost pravděpodobné. Nemohli ale nechat nic náhodě, proto by bylo nejlepší, kdyby démona stopovali už před klubem. V tom byli vlastně taky dobří. Sledovali svůj cíl tak dlouho, dokud se jim opravdu nehodilo zaútočit, dokud nevěděli, že nastala ta správná chvíle jít do akce. Všichni tři šli sobě po boku, když je Alec zpravoval o situaci. Teď si nemůžou dovolit zastavit, zvlášť poté, co jim Alec řekl. Nebylo až tak překvapivé, že démon znovu změnil podobu, i tak ho vystopují, co bylo ovšem víc znepokojivé, že za sebou nechal už několik těl. Nenechte se ale mýlit, démoni zabíjeli lidi běžně, co ale nedělali, nevysávali jim krev. Na to tu byla jiná stvoření, která se specializovala na zbavování lidských těl krve. I když díky Dohodám by se tohle dít nemělo. Nedělala si ovšem iluze, že všichni upíři jsou spořádaní a nezabíjejí lidská stvoření. Stalo se již několikrát, že Spolek musel provést exekuci pár upírů kvůli tomu, že porušili Dohody. Jejich krok se automaticky zrychlil, nemohli být zase tak daleko od svého cíle. Poslouchala každé Alecovo slovo. Vážně se jí nelíbilo, co slyší. Pokud byly oběti démona zbaveny veškeré krve, znamenalo to, jak poznamenal Alec, že nejedná sám za sebe, nebo alespoň sám pro sebe. Mohla by tu existovat určitá obchodní síť, černý trh s krví Civilů. Snad pro nějakého upíra? Nebo to bylo všechno úplně jinak?) Ne, že by se mi zrovna líbilo, co slyším. Od kdy démoni vysávají krev ze svých obětí? (Byla to samozřejmě řečnická otázka, na kterou neočekávala ani nechtěla odpověď, proto hned pokračovala dál.) Možná je součástí obchodní sítě na černém trhu, i když mi to zní celkem absurdně, jen to říkám. Nějak mi nesedí, že by se démoni začali takhle zaprodávat. Ale třeba je v tom nějaký nový trend. (Nakonec pokrčila rameny a mírně protáhla obličej. To vše za pochodu, ani jeden z nich stále nezastavoval a ani se k tomu nechystal. I Alec si myslel, že ten démon nemůže jednat sám za sebe a ponoukal je k tomu, aby se od bytosti nejprve snažili získat informace, než by ho zabili. Pokud v tom bude opravdu víc, než nepříčetné řádění démona s nějakou úchylkou ve zbavování krve svých obětí, potom opravdu potřebují informace, aby se snažili tohle všechno zarazil včas. Uculila se na svého staršího bratra. Vlastně jí vysekl pochvalu, i když trochu zaobaleně do hávu cílů mise.) Díky, Alecu, snažila jsem se. (Roztáhne svá ústa ještě do většího úsměvu. Poté kývla uvědoměle hlavou a podívala se na Jacea. Měli dělat návnadu, oba dva. Ona i Jace. Ne, že by jí to vadilo, ráda si zalaškuje, aby odvedla pozornost a možná něco zjistila, avšak doufala, že dojde spíš na boj a ona si bude moci pořádně zařádit.) Takže dneska večer budeme flirtovat, kdo by to byl řekl, tahle mise bude jednoduchá. (Narážela na to, že ona a Jace by možná uflirtovali démona k smrti, kdyby bylo třeba. Otázky neměla žádné, takže na Alecovu výzvu reagovala jen jemným pokroucením hlavy. Spíš by teď chtěla toho démona mít dobře na očích, aby si byla jistá, že opravdu míří do Pandemonia.) Nevím, jak vy, ale já toho démona chci najít co nejdřív a taky bych ho ráda měla stále na očích. (Najednou se prudce zastavila a vzhlédla nahoru, vytáhla svou stélu, přejela jí runu na ruce, která se zaktivovala a ona se vyhoupla ladně nahoru. Nebyl pro ni najednou žádný problém vyskočit až na střechu budovy. Naklonila se přes okraj a zamávala svým bratrům. Pak už vyrazila po střeše směrem dál. Cestou hledala po ulici démona, kterého jim Alec popsal. Nečekala dlouho a zahlédla ho. Mají ho.)

Na světě existují lidé, kteří dělají věci z nějakého důvodu, ale nemají o tom sebemenší tušení. Alespoň o nich četla, ale nikdy by si nepomyslela, že jednoho dne bude jednou z nich. Ten znak je všude, respektive vidí ho všude. Nejdříve netuší, co vlastně dělá. V hlavě má nějakou představu, ale když se zadívá na dokonané dílo, tak může pozorovat jenom jedny i ty samé obrazce, které přeci musí mít nějaký význam. Význam, který nedokáže zařadit a aby byla kompletně k sobě upřímná, tak ji to děsí. Máma s ní chce mluvit velmi nutně a předá ji rodinné dědictví o kterém neslyšela ani jednou za posledních osmnáct let. Aby toho nebylo málo, tak se stává šílencem, který kreslí nějaké věci o kterých tuší, že něco znamenají, no alespoň pro ni.

Zavrtí hlavou z jedno směru na druhý. Rty má pootevřené v údivu, jak nedokáže přestat vyloženě civět na ornament před sebou. Až jeho hlas ji donutí k tomu, aby na chvíli odvrátila zrak a zadívala se do tváře, která je pro ni tak známá. „Myslím si, že je se mnou něco špatně.“ Stáhne ruku opět k tělu a obě si založí na hrudi. Nervózně přešlápne z jedné nohy na druhou. Hned pokračuje v řeči. „Nebo, že něco chybí.“ Možná to může znít zvláštně, co říká, ale už delší dobu má pocit, že ne všechno ji dává smysl. Lépe řečeno, že stále nenašla to, co ji chybí, tu část, která ještě nedostala možnost k projevení. Každý rokem je to silnější, každým rokem se cítí zmatenější a právě na svůj narozeninový den to nabylo plných obrátek. Je to jako kdyby se zaseknuté mlýnské kolo začínalo znovu točit. Těká pohledem z jednoho na druhého a namísto toho, aby se nad tím taky zasmála, tak zůstane ve tváři o dost více vážnější, než její společníci. Pokroutí hlavou na náznak, že jeho teorie dle ní nebude úplně správná. „Ne, to se ji nepodobá. Tedy alespoň ne dneska. Ty sis nevšiml, jak se na mě dívala?“ Sice tu otázku položila jemu, ale jako kdyby si ji kladla i pro sebe. Až teď si uvědomuje, jak moc na jednu stranu je zvláštní dnešní den. „Občas mám pocit, jako kdyby mi něco tajila, něco neříkala. Dokonce i Luke se odmlčel, když začala být vážná.“ Pokračuje dál ve svěřování se ze svých obav či teorií. Snad nezní teď nějak šíleně a nebo moc...depresivně? Kupodivu se Maureen přidá do debaty a zmíní se o tom, že se stalo pár lidem, co se ráno probudili a mluvili jiným jazykem o kterém věděli, že se ho nikdy neučili. Povytáhne pravé obočí nahoru nad touhle teorií a znovu se zadívá na znak na Simonově dodávce. „Myslíš si, že by to mohl být nějaký jazyk?“ Začne nad tím přemýšlet. Pokud by to bylo pravdivé, což je snad nemožné, ale pokud, tak by v tom ani nedokázala číst. Její život začíná být opravdu divnější a divnější. Každým okamžikem.

Clary... *Zašeptá na její slova a znepokojeně si ji prohlíží. Nějakou dobu nic neříká. I je mu ten symbol připadá značně podivný. Ale třeba ho už někde viděla a jen si to nepamatuje, to se přeci stává.* Určitě s tebou nic špatně není. Jsi skvělá taková jaká jsi. *Oponuje ji. Že by s jeho Clary bylo něco špatně? Leda ve snu. A i v tom snu by o tom silně pochyboval. Přece jen je to Clary, ta Clary se kterou se zná tak dlouho. Jak by mohlo být s ní něco špatně, když je prostě dokonalá?* Jako byl to zvláštní pohled, ale co ty víš. Třeba se vážně snažila utajit nějaké překvapení a Luke ji v tom pomáhal. *Pokrčí jednoduše rameny. Pravdu říct, moc si Jocelyn neprohlížel. Ale rád by Clary nějak pomohl a tak se jen na ni povzbudivě koukne a usměje.* Určitě se to brzy dozvíš. Ale teď je čas se bavit, máš svůj den přeci. *Nedovolí, aby byla v tak významný den vážná a zasmušilá. Má se přeci bavit, užívat, vyvádět blbosti.* /Jazyk? Co?/ *Dívá se střídavě na Clary a Maureen, která řekne, že by se mohlo jednat o Sanskrt.* /Nebo latina./ *Přejde zpět ke Clary a znovu se zadívá na ornament. Nějakou chvíli si ho prohlíží, ale pak jen Clary cvrnkne do nosu.* Trochu se usmívej. *Zazubí se na ni a vrátí se zpět na své místo, aby začal v dodávce přerovnávat spreje. Mezitím se baví i s Maureen o dalších možných textech písniček pro jejich skupinu.*